Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Přežila jsem operaci jezevčíka

7. 03. 2013 14:17:00
Máme psa. Jezevčici Fridu. Ne úplně čistokrevnou, takže o to je to horší. Když se snoubí umíněnost jezevčíka s chytrostí voříška, je to ďábelská kombinace. Sice bývá i velká legrace, ale kdo to má vydržet?

Fridě je devět let a objevily se jí nádory na mléčných žlázách. Naštěstí benigní, ale operace byla nevyhnutelná. Tak jsme se objednali a dostali jsme termín na osm hodin večer. Když jsme dorazili na veterinu, na sále právě rodila bullteriérka osm štěňat císařským řezem a praskla jí děloha. V čekárně (sami na nervy) jsme těšili paničku, že to bude dobrý. Bylo to dobrý a štěňata byla kouzelná. Hrdá matka nakonec vyšla z ordinace po všech svých čtyřech, i když vratkých. To už bylo půl desáté.

Když se mi Fridu podařilo „dosáňkovat“ do ordinace, musela jsem jí nasadit košík, jelikož se jí bál i pan doktor, který ji zná od malička. Má dva metry a ruce jak lopaty. Frida se chovala se jako kříženec krokodýla s usurijským tygrem. A taky veverkou, neboť se mi při pokusu o RTG snímek vysmekla z pevného sevření, seskočila ze stolu a pelášila pryč. Robinsonádou jsem ji odchytila.

Operace trvala asi hodinu. Vzájemně jsme se v čekárně konejšili. Když bylo po výkonu, pan doktor Fridu přenesl ze sálu na vyšetřovnu. Byla stále pod narkózou. Poslouchala jsem instrukce, jak o ni pečovat v rekonvalescenci. Mezitím dostala psice injekci na probuzení. Pan doktor řekl, že do deseti minut začne reagovat a bude malátná.

Jen co dořekl, Frida proloupla jedno oko, vzápětí druhé. Okamžitě odhalila dásně, vycenila zuby a začala hrozivě vrčet. Ukonejšila jsem ji. Pan doktor se divil, prý mimořádně ojedinělá reakce. Dostali jsme pokyn uložit sešívanou do tašky. Tak nějak jsme nevěděli, jak ji vzít (jizva cca 20 cm), a tak hodný pan doktor řekl, že ji tam dá sám. Uskočil v poslední chvíli. Z Fridy se stala sice ležící, ale rozvzteklená a chňapající příšera. Musela dostat košík. K tomu jí ještě narazili na hlavu kornout, jelikož se nemotorně pokoušela vykousnout si aspoň jeden steh.

Domů jsme dorazili před půlnocí. Frida vydávala neuvěřitelné zvuky. Kňourala, vrkala jak holoubek, vrčela jak divoký pes dingo. Litovali jsme ji. Odmítala vylézt z přepravní tašky. Báli jsme se, že nemůže chodit. Přinesla jsem jí vodu až k tašce. Zahnala mne takovým hlasem, že jsem se obávala o končetinu. Přestávali jsme ji litovat.

Byli jsme tak rozpumprlíkovaní, že po několika marných pokusech usnout u televize, jsme tupě zírali na noční program. Frida spala jako dřevo. Ve dvě ráno jsem rozhodla mocným hlasem, že se spí. V devět nás totiž čekalo druhé kolo – převaz na veterině. Povedlo se. Usnout.

V půl třetí nás probudilo temné vrčení. Frida se navlékla okružím na klíč od skříně a nechápala, proč nemůže dál. Byla velmi rozmrzelá a očividně s námi nemluvila. Jásali jsme, že chodí. Napít nechtěla, ale vyčůrala se. Jásali jsme opět. Neustále se snažila vylézt do postele, ale nemohla. Když jsme jí chtěli pomoct, bránila se. Vytočila jsem se, brutálně (ale s opatrností) jsem ji popadla do náruče a uhýbala přitom cvakajícím zubům. Dala jsem ji do postele. Okamžitě se jí vylepšila nálada. Začali jsme řešit, jak zabránit pádu. I udělali jsme svými těly hradbu do L , já v nohách stočená jak houslový klíč . Hlavu jsem měla naraženou do zdi. Frida okamžitě zalehla a začala chrápat jak dřevorubec. My byli v tom nejbdělejším stavu. Ve čtyři ráno jsem s hysterickým smíchem navrhla, že zavolám na naši veterinu s nepřetržitým provozem, jestli nemůžeme na kontrolu přijet hned.

Když jsme se dostatečně nasmáli, usoudili jsme, že možná nespíme hlady. Poprvé v životě jsem lukulsky snídala před pátou ráno. Chybělo jen šampaňské a jahody. Pak jsme konečně usnuli. V půl osmé zvonil budík. Míjeli jsme se v koupelně jako zombie. Frida spala. Konstatovali jsme, že aspoň nemáme hlad a schválně dělali randál, abychom rekonvalescentku konečně probudili.

Mátožně jsme dorazili na kliniku. Prošli jsme obvyklým kolečkem (vrčení, zuby, košík), operační rána byla ošetřena a Frida dostala své injekce. Sloužící hodná paní doktorka ji následně (přes naše chabé protesty, že to stejně nebude k ničemu) navlékla do upraveného trička, aby jizva byla krytá. Jištění provedla uzly, za které by se nemuseli stydět Hoši od Bobří řeky. Poté se mi podařilo ošetřenou a vyfešákovanou psici uložit do její komfortní tašky s okénky. Ihned poté se taška začala kymácet a měnit tvar. Domnívali jsme se, že se Frida otáčí a drhne ochranným trychtýřem. Vyšli jsme ven k autu. Nahlédnutím síťovaným okénkem jsem zjistila, že se naše milunka z trička kompletně svlékla. Ponechala si ale košík (v šoku jsem jí ho v ordinaci zapomněla sundat ) a slušivé okruží. Vše stihla do tří minut. Davidová Copperfieldová.

Už vydržím úplně všechno.

Autor: Šárka Bayerová | čtvrtek 7.3.2013 14:17 | karma článku: 25.21 | přečteno: 1410x

Další články blogera

Šárka Bayerová

Hodně pamatují... (nejen fotoblog)

Boží muka, venkovní kříže, kaple, kapličky, sochy a sošky svatých patronů. Na Šumavě jen tak tak přežily...

12.9.2017 v 9:20 | Karma článku: 18.94 | Přečteno: 371 | Diskuse

Šárka Bayerová

Šumava - krása, umění a rarity (fotoblog)

Na Šumavě není jen dolina. Tam je možností! Třeba se uchodit do bezvědomí, samozřejmě se kochat, ale taky zasmát.

8.9.2017 v 18:18 | Karma článku: 23.43 | Přečteno: 484 | Diskuse

Šárka Bayerová

O zázračné kapli s červeným srdcem

Tolik pomoci shůry se tam lidem dostalo. Když ale kaplička potřebovala zastání sama, žádný zázrak nepřišel...

6.9.2017 v 18:36 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 476 | Diskuse

Šárka Bayerová

Jmenovala se Mencía Calderón...

... a žila v šestnáctém století. Nedochoval se žádný její portrét a nemá ani pomník. A ten by si vážně zasloužila!

4.9.2017 v 23:50 | Karma článku: 24.17 | Přečteno: 810 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Tak trošku o jménech, datech a náhodách

Inspirováno diskuzí pod blogem kolegy Davida Vlka. Člověk by řekl, že jsou věci v životě náhodné, jiní tvrdí, že plánované. Každopádně jsou někdy hodně zajímavé.

19.9.2017 v 21:12 | Karma článku: 11.87 | Přečteno: 231 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak dlouho večeříte?

Zatímco u nás je umění žít, jehož součástí je požitek z jídla a posezení u stolu s přáteli, trochu zdiskreditované, středomořské národy jsou v něm naopak mistři.

19.9.2017 v 19:01 | Karma článku: 14.55 | Přečteno: 363 | Diskuse

Karel Trčálek

Uber nebo smrt!

Komu by se chtělo chodit všude pěšky? Párkrát ťuknete do mobilu, ani nepotřebujete hotovost (však už ji nám taky brzy zruší) a už se vezete. Kdepak, pokrok nikdo nezastaví!

19.9.2017 v 17:40 | Karma článku: 6.64 | Přečteno: 286 | Diskuse

Milan Šupa

Holá pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří

Když se v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, o čem to svědčí?

19.9.2017 v 15:15 | Karma článku: 16.10 | Přečteno: 778 | Diskuse

Jan Pražák

Varování ze záhrobí

„Nebyl to sen, spíš takový obraz, který se mi promítl ráno při probuzení. Viděla jsem dva kříže a měla intenzivní pocit, že to souvisí s námi a s naší dnešní cestou. Dostala jsem strach.“

19.9.2017 v 14:48 | Karma článku: 17.66 | Přečteno: 474 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.