Šárka Bayerová

Hřbitovní kvítí

11. 04. 2013 11:05:00
Oblíbené rčení mojí mámy bylo, že se ohřeje až v krematoriu a vyspí až na Olšanech. U nás totiž hřbitovy nikdy nebyly strašidlem, ale místem pravidelných vlastivědných vycházek. Byly hlavně tátovou vášní a já ji po něm zdědila. Nikde si nevyčistím hlavu lépe.

Asi na mne mají tato místa i pozitivní vliv, jelikož jsem se se svým bývalým seznámila na pohřbu a dodnes jsme přátelé. A to nemám pohřby ráda. Jsem žena plná paradoxů.

Ne, že bych pořád jen lítala po hřbitovech. Nejsem žádná svíčková bába. Jen často podléhám volání a pak jsem k nezastavení. Sestra tomu říká, že na mne přišlo hřbitovní kvítí (je rodinný odrodilec, rovům moc neholduje).

Mám své pravidelné a oblíbené trasy. Klasika jsou Olšany, přes které chodím často pěšky z práce. Už je mám prochozené sem tam a nazpět, takže je s podivem, že stále objevuji něco nového. Nedávno například hrob svého profesora španělštiny, kterému vděčím za mnohé. Byl to zvláštní pocit, takto se dozvědět od něho samého, že už tu není.

Někdy si určím cíl. Jako například před časem. Najít už konečně, kde je pochovaný Miky Volek. Podařilo se mi to až na třetí pokus, ač jsem byla vybavena souřadnicemi ze svých chytrých knih. Jeho hrob je téměř na hlavní cestě. Jak to tak bývá, i na hřbitově je pod svícnem tma. Ale namáhavost mise byla vykoupena objevením jiných slavných osobností pochovaných poblíž. Na to jsem už expert. Zásadně, když hledám, najdu úplně někoho jiného.

Olšany jsou taková zvláštní kniha. Historická, umělecká i moje rodinná kronika. Občas se tu najdou na náhrobcích nápisy, které svádějí k hloubání, co se asi stalo a proč se tak stalo. Takové čtení v osudech bez jejich rozuzlení. Fantasy se vším všudy.

Nebo se vydám do neznáma. Například na Ďáblický hřbitov. To je fakt zážitek. Byla jsem tam v zimě, bylo krásně a mrzlo. Čekala jsem klasiku. Hroby. Ke svému údivu jsem vešla na prostranství, kde se rozkládaly louky ohraničené stromy, vlevo jeden náhrobek bez nápisu a jinak nic. Vydala jsem se k lesu. Obezřetně, jelikož bylo náledí. Po téměř deseti minutách chůze jsem se octla v jakémsi keltském háji s nápisem "Rozptylová loučka". Nikde nikdo. V dáli cosi probleskovalo, pročež jsem s úlevou nabrala směr. Už jsem začínala mít obavy, že pokud upadnu a zlomím si nohu, roztrhají mne vlci a mé kusy najdou až při oblevě. Skutečně jsem za hodnou chvíli došla k prvním hrobům. Náhodný objev byl. Na jednom náhrobku jsem našla jméno svého dědečka, ale můj dědeček to nebyl.

Hřbitovy nejsou jen memento mori. V mém případě jsou i zdrojem velmi komických situací. Kdysi dávno jsem si - z pro mě naprosto nepochopitelných důvodů - popletla Malvazinky se hřbitovem Na Homolce. Domnívala jsem se, že je tam na rozptylové loučce pohřbena má babička. Když měla být vedle babičky uložena i má teta, dovlekla jsem tam mámu i vzpouzející se sestru (táta byl už naštěstí po smrti - za takovou blamáž by mne asi přizabil). Během hádky před hřbitovní branou mne sestra utloukla fakty. Hlavní důkaz byl, že zde chyběla druhá část rodiny.

Na obřad na Malvazinky jsme dorazily s opravdovým křížkem po funuse. A to nemluvím o tom, že jsem předtím byla i párkrát plakat na cizí rozptylové loučce.

Taková je má lehce absurdní hřbitovní realita.

Autor: Šárka Bayerová | karma: 18.94 | přečteno: 1023 ×
Poslední články autora