Mám úchylku. Dávám kytkám jména nebo aspoň svérázné názvy. Nejen pokojovým, ale i na chalupě. Nevím, kdo tenhle úlet odstartoval. Možná táta, který všem kytkám říkal klomprdelka jarní, jelikož nebyl schopen si zapamatovat jakýkoliv botanický název. Ani s vizuálním rozpoznáváním na tom otec nebyl nejlépe. Kdysi v mládí proslul tím, že na jakési brigádě vytrvale rval z pole heřmánek a opečovával plevel. Od práce ho raději vyhodili, tak alespoň chodil mezi řádky a vyprávěl brigádníkům vtipy. Máma ho od té doby celý život podezřívala, že svůj rostlinný handicap pouze předstírá, aby se mohl ulejvat.
Komteska v celé své kráse
Na chalupě máme opuncii Manuelu. Už přes třicet let žije ve vypráskané hlíně pod oknem. Pravidelně rok co rok ji zapomínáme zakrýt, takže se nám ji podařilo dostatečně otužit. Konec konců máme chalupu na České Sibiři. Za to nás Manuela každý rok odměňuje zářivými žlutými květy a poté dokonce rodí! Španělsky se plodům říká tunas, česky snad kaktusové fíky. Jsou ale tak malé, že se je ani nevyplatí loupat. Natož si kvůli mini soustu vytahovat celý následující týden z prstů otravné pidibodlinky.
U nové hortensie jsem nejdříve narazila. Jak pojmenovat kytku, co už má jméno? Takže máme Komtesku. Podobnost s Babičkou Boženy Němcové není náhodná. Komteska původně kvetla růžově. Můj ex mi jednou poradil, že hortensie nutno hnojit roztokem modré skalice. Nikdy jsem nebyla troškař. I u Komtesky jsem to zřejmě poněkud přehnala a udělala z ní mutanta. Některé její květy totiž už několik let plynule přecházejí až do tmavomodré.
Svérázné identifikaci neujdou ani plevelné rostliny. Jsme otroky kerhartu. Tento název používáme jen my a obyvatelé Svinčan, rodné vesnice naší babičky (vesměs naši příbuzní). Nejedná se o nic jiného než o mnoha chalupáři nenáviděnou bršlici kozí nohu, která nám už téměř leze do baráku. Trifid hadr. Kdo nezná, nepochopí. Zmíněnou potvoru nikdy nevyklučíte. Čím častěji plejete, tím více jí roste, neboť ji neustálým trháním vlastně řízkujete. Má nekonečné oddenky.
Když nám kerhart kdysi totálně obsadil skalku, rozhodla jsem se k radikálnímu chemickému útoku. Co šlo, to jsem ze skalky přesadila. Ostatní rostliny jsem oblékla do atombordelů z igelitových tašek a vytvořila zástěny z prken. Načež jsem celou skalku postříkala hubičem plevele. Když jsem za tři neděle bezproblémově tahala třímetrové omdlelé nudle, bylo to něco jako Mičurinův orgasmus. Že se ta mrcha nechutná do roka na skalku vrátila, je pouze poznámka na okraj.
Ani ovocné stromy nezůstaly ušetřeny naší invence. Kdysi jsme mívali jablko pro „dobré“ přátele. Hodně stará jabloň totiž produkovala plody jak z Ladova obrázku. Chuť a konzistence byla ale natolik hnusná, že jsme jablka využívali pouze k dekorativním účelům či k ironickým darům – viz pojmenování výše.
Jednoho dne byla zmíněná nechutná nádhera nahrazena novým mladým stromkem. Když jablůňka poprvé rodila, byla u nás na návštěvě kamarádka Jitka. A hned se zapojila – možná aniž by chtěla – do našeho rodinného šílenství. Jakmile spatřila stromek se třemi jablíčky, rozzářila se jí tvář nadšením a vykřikla s nelíčenou radostí: - Jé, Frňákovník! A tak už zůstalo.
Jsem před dovolenou. Mám štěstí, že i naše chalupa je umístěna v krásném kraji se svéráznými jmény. Pročež mám to privilegium, že na časté dotazy, kam letos jedeme, mohu odpovědět, že... DO PRČIC! Ale vždycky hned dodávám, že správně je : - DO PRČICE! Na to jsme u nás velmi hákliví …
