Pořád moc nerostou. Nějak dlouho to trvá. Už před vlnou veder jsem podnikla řadu výzkumných výprav. Taky většinou neúspěšných. Při jedné z nich jsem přesto narazila na jakéhosi osamělého posledního Mohykána. Dokonale maskovaného. Byl tak sličný a dokonce nečervivý, že jsem jeho fotku musela dát aspoň do perexu.
Frida jde po hříbku
U nás je houbařská vášeň skoro prokletím. Dědeček z máminy strany se v rodině proslavil tím, že chodil do lesa s baterkou. Vyrážel ještě za tmy.
Geny se podepsaly i na nás. Kdysi dávno jsme jely se ségrou na chalupu večerním vlakem. Přijely jsme už za tmy a čekala nás skoro hodinová cesta převážně lesem. Jak jsme tak šly a povídaly a občas si přisvítily baterkou na cestu, najednou jsme uviděly hřib! Přímo na cestě! Následovalo absolutní šílenství. Baterku jsme už nezhasly a postupovaly směrem k chalupě za stálého ohledávání okolního terénu a sbírání dalších a dalších hub. Když jsme konečně dorazily, čekající rodiče už trochu vyšilovali, neboť jsme přišly s více než hodinovým zpožděním. Poté, co jsme na stůl v jedenáct hodin v noci položily pytel s houbami, reagoval náš otec (nehoubař) zoufalým zvoláním:
- Už fakt zešílely! Nedaj pokoj ani v noci! Příště si rovnou vemte lucernu!
Pokud prahnete po nevídaných nálezech a chcete probádat i ty nejnedostupnější kouty lesa, choďte na houby s jezevčíkem na vodítku. My to praktikujeme už léta.
Díky tomu máme chalupu nebývale vyzdobenou. Lebky s parůžky i bez parůžků, parůžky samostatné, některé bizarně ohlodané či nakřivo rostlé. Za nimi jsou zastrkaná pera různých barev a velikostí, od sojčích a kukaččích až po jestřábí a soví. Trofejní stěny jak na Konopišti. Jezevčík prostě vyčmuchá všechno.
Při takových procházkách si užijete i trochu adrenalinu. Nikdy totiž nevíte, zda se se živým jezevčíkem ještě domů vrátíte.
V té souvislosti lituji, že je u nás zákaz sbírání lanýžů, neboť naše Frida by mohla směle konkurovat chýrným prasatům. Ale co není, může jednou být... Zatím trénujeme na hřibech. Má je moc ráda, takže při hledání tohoto typu si necvičím pouze zrak, ale i hbitost. Pokud Frida vidí hříbek dříve než já, musím jí okamžitě a jakkoliv zabránit v jeho sežrání. Blbé je, že jí chutnají i některé prašivky.
Zrovna v sobotu jsem na poslední chvíli zahlédla, jak pozřela cosi bílého. Vrhla jsem se po ní a z její tlamy se mi podařilo dostat alespoň část. Zbytek okamžitě Frida spolkla s bleskurychlým výrazem ANI NÁHODOU NEDÁM! Málem i s mým prstem. Doufaly jsme se ségrou, že to byl malý masák nebo holubinka, jelikož na hřiba zoufalé zbytky moc nevypadaly. Načež jsme se pohádaly na téma amanita phaloides, která je dle mykologů lahodné chuti. Já zas údajně psala ty svoje příšerný scénáře a sestra dle mne nedávala dostatečně pozor a koukala po houbách. To jsou paradoxy, co? Jste na houbách a musíte koukat především na psa.
V rámci usmiřování a zklidnění situace jsme si sedly na padlý kmen a vytáhly svačinu. V tu chvíli se Frida mezi námi se zaúpěním složila a převrátila se na záda s vytrčením všech svých noh k nebi.
- Už zcepeněla! - pokusila jsem se o nejapný vtip.
Samozřejmě to tak nebylo. Naše Čtyřtlapka tak jen dávala najevo své nadšení z nečekaně gurmánské procházky, kterou si ještě chtěla okořenit drbáním na břiše.
Konec dobrý, všechno dobré. Jen kdyby ty houby už konečně začaly růst …
