Naše Frida se naučila odmlouvat. Když začne držkovat desetiletá jezevčice, je to na pováženou. Kde se to v ní najednou vzalo ? Je to tím, že už jí šediví tlama a došla konečně moudrosti stáří, pročež je s něčím nespokojená ?
Kde jsou ty doby, kdy jsme toužili po Fridiných zvukových projevech! Všichni naši expsi si štěkli, když něco chtěli. U Fridule vyšlo veškeré opakované snažení i pokusy o dril úplně naprázdno. Deset let zarytě mlčela a dělala jen ksichty. Na nás. Na cizí řve jak protržená, neboť se cítí naší obranářkou.
Ale úplně mlčenlivá zas není. Každou první středu v měsíci vydatně pomáhá sirénám, šakal by jí záviděl. Taky miluje hasiče (= UÁÁÁÁÁÁUÁÁÁÁ) a některé typy zpěvu v televizi. Vždycky zabere Kdepak ty ptáčku hnízdo máš od božského Káji, a to i v našem podání. Jistota jsou tři tenoři, hlavně maestro Pavarotti. Čtyřtlapka sedí jak přibitá, hubu do kroužku a vyje jak za dolary. Pravidelně neodoláme a vydatně pomůžeme.
Proto jsme si vždycky mysleli, že by se nám Frida mohla odvděčit. Štěknout na nás, když na chalupě lítáme jak šílení a všude ji hledáme, abychom po chvíli zjistili, že se nám v patách plíží jako duch a směje se. Nebo si říct o ňaminu. Hezky. A ne kňučet jak štěně ve vývinu.
Dočkali jsme se až teď. Pokud jí nehodím klacek hned, jsem seřvána. Má-li Frida na něco chuť, naléhavý úsečný trojškětot mne upozorní okamžitě. Když sedíme na zahradě u stolu a nevšímáme si její hravé psí psýchy, tak dlouho na nás lkavě štěká fistulí, dokud někdo z nás neztratí nervy a nezačne se jí raději věnovat. Kde jsou ty doby, kdy ležela tiše u našich nohou a hleděla na nás s výrazem věrného Džulbase?
Její odmlouvání dosahuje až takových rozměrů, že když ji zvu jasným pokynem k sobě do postele, přichází s vytrvalým brumlavým hrdlokolotáním (= NO JO, FURT, JEDEN NEMÁ CHVÍLI KLIDU ...), které přechází až do vrčení (= JÁ SI TU TEDA LEHNU, ALE UŽ MĚ S TĚMA SVÝMA PŘÍKAZAMA S.......).
Když něco provede a my jí domlouváme, to je teprv rachot! Kde jsou ty doby, kdy Fridule dělala mrtvolku a očima se omlouvala? V posledních týdnech na nás upírá hrdý pohled hodný Bílého Tesáka (=CO SE VÁM ZAS NEZDÁ?) a temně vrčí (=NECHTE MĚ BEJT, CO JE VÁM PO TOM?). Sice u toho pořád leží, ale mrtvej pejsek jí už moc nejde. Kde se to v ní tak najednou vzalo? Má nás dost? Konečně dospěla?
Ne! Ta potvora jen začala být na stará kolena drzá!
