Všichni psi našeho strejdy Franty se jmenovali Pinkoš. Čistokrevní voříšci jako přes kopírák. Nohatí, černí s hladkou srstí a půlměsíčky nad očima.
Nejkrásnější vzpomínky mám na Pinkoše svého dětství. Údajně nejchytřejšího ze všech a nejlépe vycvičeného. Dokonce jsem věřila, že umí počítat. Vyštěkával totiž jednoduché součty. Dodnes nevím, jak to strejda dělal.
Ale Pinkoš také tančil, skákal přes překážky a vyskakoval do náruče. Strejdovou chloubou bylo ale zcela neobvyklé číslo, které milovali hlavně oni dva. My neteře, vnučky, či holčičky ze sousedství už méně.
Na povel – ukaž, jak líhá Šárka (Ivanka, Miluška, Růženka …) - sebou Pinkoš okamžitě praštil na zem, převalil se na záda, roztáhl všechny čtyři nohy co nejdál to šlo a vystrčil jazyk, pročež vypadal jak blbeček. Strejda se válel smíchy, my se rděly a následně urážely.
A tak od dětství občas hloubám, zda psi rozumějí spíš slovům, intonaci nebo celým větám. Většinou dojdu k tomu, že vnímají napříč všeobecným komunikačním spektrem. Tím chci říct, že rozuměj naprosto všemu.
Před naší jezevčicí Fridou se už bojíme i telefonovat. Jednoznačně pozná, o čem je řeč, a pak se podle toho chová. Pokud je domluven odchod z bytu, okamžitě se změní v živý štít a ucpe domovní dveře. A naopak. Když někoho po telefonátu očekáváme, Fridule dychtivě vartuje u vchodu a čeká a čeká …
Neméně významnou kapitolou našeho života se psy jsou SLOVA. Mnohdy velmi neobvyklá, přesto frekventovaná. Od nepaměti máme doma kochadlo, což je místo určené nejen k vítání a loučení. Už ze slova samého je jasné, proč se je všichni naši psi naučili s nadšením.
Od jisté doby nenasuzujeme košík, alébrž čumákovník. Je to proto, že Frida se drátěného košíku strašně bála a nepomáhala ani výrazová zdrobnělinka. Tak jsme zakoupili košík látkový, změnili mu jméno a rázem bylo po fobii.
Před Fridou jsme měli Širín, jejíž nejoblíbenější hračkou byl gumový jezevčík Al-Pajda. Pokud byla vyzvána, aby přinesla právě jeho, neomylně ho vyhrabala i ze dna krabice s hračkami.
Na druhou stranu jsou u nás i slova zapovězená. V běžných rozhovorech mezi sebou se musíme vyhýbat některým běžným výrazům, jako jsou například : přines, procházka, masíčko, les, ven, jdeme, klacek a nahrazovat je synonymy, opisem nebo španělštinou. Jinak je čtyřtlapka plna hysterických očekávání.
Některá slovní spojení se naši psi naučili, aniž bychom chtěli. Jeden příklad za všechny. S Fridou se odjakživa nedá pracovat na zahradě. Už během sázení kytek okamžitě zjišťuje, co to před ní do země schováváme. Když plejeme, tak se zase snaží uchvátit, co držíme v ruce. Při takové příležitosti mi jednou nechtěně prokousla palec. Pročež je občas odháněna i pokynem … jdi do hajzlu … (la pardon). A tak se stalo, že jsme jednou se ségrou vedly jakýsi hovor a já, byvši rozrušena, jsem ji poslala tamtéž. Následně jsme obě s údivem zíraly na Fridu, která se okamžitě zdekovala pod polici. Odtud na nás upírala žraločí pohled a očividně nechápala, proč je zase v nemilosti ...
Slova všeho druhu jsou k tomu, aby vyjadřovala naše myšlenky. Ale někdy to prostě nevyjde. Hlavně mezi námi lidmi. Vrčíme na sebe a štěkáme. A to přestože ani pes, laskavým slovem oslovený, hned nekouše (kyrgyzské přísloví).
