Už se vám to někdy stalo?

O víkendu jsme se tradičně sešli s našimi nejlepšími přáteli na vánoční a novoroční večeři. Letos jsme si opět vybrali jednu z nejlepších a nejvyhlášenějších restaurací v Praze. Žádná láce, ani přehnaný luxus. Proto tam chodíme moc rádi. Tentokrát se ale něco pokazilo.

Večer byl příjemný, jídlo tradičně skvělé, náš číšník okouzlující. Dokonce jsme se společně i hodně nasmáli.

Jelikož se nejednalo o večeři se sponzorem a byly jsme dvě dvojice, platili jsme útratu fifty fifty. Po předložení účtu jsme na tácek položili obnos ve velkých bankovkách. Částka, která nám měla být vrácena, dosti převyšovala záměr našeho spropitného. Ujišťuji Vás ale, že jsme hodlali být grandy, jelikož jsme byli veskrze spokojeni a svátečně naladěni.

O to větší byl náš údiv, když doposud vysoce profesionální číšník upřel zrak na mého kamaráda a otázal se : "Mohu se domnívat, že je to tak v pořádku?" Můj celoživotní kámoš, kterého jen tak něco nevyvede z míry, sice na vteřinu úplně ztuhl, ale diplomaticky jakozazmatkoval, že ani neví, kolik jsme tam dali peněz. My ostatní jsme jen němě zírali neschopni slova. Po jakopřepočítání se kamarád trochu vzpamatoval a sdělil stolníkovi, nechť přinese nazpět a že tam poté něco necháme. Uf.

V této chvíli došlo k radikálnímu profesionálnímu kotrmelci. Doposud velmi milý číšník nadul hubu a odkráčel. Po návratu lehce fláknul táckem o stůl. Stále jsme zírali beze slov, ale zanechali jsme spropitné. Pravda, poněkud nižší, než jsme původně zamýšleli. Aniž bychom se domluvili, snažili jsme se trapas přejít tím, že jsme převedli řeč jinam. My mezi sebou. Neboť číšník nás okázale ignoroval.

Když jsme odcházeli, spropitné stále leželo opuštěno na tácku. Náš stolník, který obsluhoval vedle, si nás vůbec nevšímal. Rozloučil se s námi, až když jsem ho míjela a podívala se mu do očí.

Vyšli jsme ven a všichni jsme událost zhluboka vydýchávali. Celou cestu domů - přes půl Prahy - jsme se nebavili o ničem jiném. A shodli jsme se, že nám to pěkně zkazilo náladu.

Taky jsme se za ten trapas nějak prapodivně styděli. Ale neměl by se  (sakra!) stydět někdo jiný ?