Ostatně, medvídek mýval by se vám asi sháněl hůř. A troufám si tvrdit, že by s ním nebyla taková sranda.
Nedávno jsme byli s Fridou na každoroční kontrole a očkování u našeho hodného pana veterináře. Už tam chodíme 10 let a bylo to vždycky bez problémů. Frida má svého pana doktora ráda a on ji. Tedy asi měla. Jelikož ji před rokem operoval.
Už když jsme se blížili od tramvaje ke klinice, Frida přestala nadšeně skotačit, zastavovala se na každých třech metrech a z jejího nevěřícího pohledu jsme četli : TO SNAD NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!
Když jí došlo, že ano, rozhodla se imitovat sáňky. Přesto jsme ji dosmýkali až do čekárny. Zalehla a očima loupala směrem k ordinaci, ale hlavně k operačnímu sálku. Když ji přišel pozdravit sám pan doktor, Frida zaskučela, a obtočila se mi kolem nohou.
Nepomohlo ani veterinářovo lísání, ani pokus o odvedení pozornosti zvážením. To vždy bývala Fridina oblíbená činnost. Vyskočit si na váhu za ňaminu. Houby! NECHTE MĚ BEJT A HLAVNĚ NA MĚ NEŠAHEJTE ! Děl její silně zarputilý výraz.
Po komplikovaném zvážení jsme Fridu jemným násilím odtransportovali do ordinace. Při vyzvednutí na stůl se klepala jak ratlík a kvílela jak meluzína. Přesto, že jsme ji neustále konejšili. Všichni. I pan doktor a sestřička.
Když už byla Frida na vyšetřovacím stole v relativním klidu, jala se bojovat jinými zbraněmi. Zatla všechny otvory i svaly tak, že při pokusu o vyšetření operovaných útrob na ní mohl pan doktor bubnovat jak na bonga.
Přesto se podařilo vše dotáhnout do zdárného konce. Na znamení svého zhnusení Frida odmítla dva piškoty a milostivě si vzala až třetí. A s ním i snad pana doktora na milost.
Tak zase za rok ...
