Naštěstí jsou mezi námi šílenci, co dělají maličkosti, které potěší. A tak zas rozkvétají omlácené staré skruže. Někdo vyčistil hlínu, vyházel vajgly a zasázel tulipány. Takový malý důkaz, že i ošklivé věci jdou změnit ...
A jak jsem tak šla kolem té jarní libeňské minikrásy, najednou jsem si vzpomněla na protagonisty sběrného dokumentu Život se smrtí. Možná nejlepší seriál, jaký Česká televize v poslední době vysílala. Od prvního dílu přemýšlím, proč jsem při jeho sledování tak klidná. Proč usedavě nebrečím (i když oči občas plavou) a nejsem bez sebe úzkostí nebo lítostí nad příběhy lidí žijících se smrtelnou nemocí. Asi to bude opravdu tím, že i nejhorší choroby jsou často léčitelné a na druhou stranu, že i smrt patří k životu. A tvůrcům filmu se podařilo to dokázat. Od „hlavních hrdinů“ se máme co učit. Ani se mi nechce vyjmenovávat co, jelikož by to blbě vyznělo. Ať už jde o optimismus nebo radování se z maličkostí.
Bojíme se na smrt jen pomyslet a o nemocech mluvit nechceme. Někteří se ani neodvažují vyslovit slovo rakovina a říkají „TA nemoc“. A přitom nazývat věci pravými jmény tolik pomáhá. Mám s tím své zkušenosti, bohužel i bohudík. U nás v rodině naštěstí došlo na happy end. Tu potvoru rakovinu se nám podařilo porazit možná i za přispění našeho pověstného černého humoru.
Věře z dokumentu to nevyšlo. Právě obdobným, až zničujícím humorem, byla nepřekonatelná. Zemřela obklopená láskou a porozuměním „cizích“ mužů a žen, ze kterých se na konci její cesty stali přátelé. I o nich je film. O nadaci Cesta domů a o jejích lidech, jejichž práce je neskutečná. Znám ji tak trochu i já. Pomohli odejít, to znamená zemřít důstojně doma, naší kamarádce Kateřině. I ona měla rakovinu.
Ale život jde dál, jak říká klišé.
V pátek jsme měli se třídou setkání po maturitě. Po čtyřiceti letech! Ano, i já se otřásla, když jsem to poprvé vyslovila. Když měl můj táta kdysi obdobný sraz s průmyslovkou, tak jsem se ve svém nezralém mládí divila, že se ještě sešli skoro všichni! A že tam měli i profesory! Že jako ještě žijí ..! Už chápu, proč táta tehdy dělal uraženého …
My se taky sešli v docela hojném počtu. Některé se nám nepodařilo dohledat vůbec, protože zmizeli v propadlišti dějin nebo v emigraci, jiným se nechtělo. S mojí největší kamarádkou Ájou jsme si zas šuškaly jak před čtyřiceti lety ve společné lavici. S Jirkou jsme si pokecali, jako by těch čtyřicet let ani nebylo. Ale - všem nám chyběla Hanka, která zemřela už před lety. A zřejmě taky na tu blbou rakovinu ("… po dlouhé těžké nemoci …"). Ale vzpomínali jsme na ni s láskou, protože jsme ji měli rádi. Já i zvesela. Hlavně na to, jak jsme si spolu na brigádě na stromečkách dávaly "zelenou", i když nám ještě nebylo osmnáct.
Přijeli i ti, co v cizině nezmizeli a dodnes tam žijí. Náš třídní bohužel přijít nemohl. Právě z těch otravných zdravotních důvodů. Ale poslal nám nádhernou zdravici.
No a my ? Jsme v podstatě pořád stejní. Ukecaní, nemluvní, milí i protivní, srandisti i suchaři. Tak jako na gymplu. Jsme jen o TROCHU starší…
A tak si nakonec dneska říkám s G. B. Shawem : Stárnutí je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku!
