Čím to je, že v jednom jazyce je slovo úplně slušné a v jiném příšerné, i když zní naprosto stejně? Třeba je to jako s touhle bramborou, co na mne včera vykoukla z mísy při loupání. Taky vůbec nevypadá jak běžná brambora ...
Jazykovědné zkoumání mne postihlo už v pokročilém dětství, které jsem trávila s rodiči v Peru. S nadšením jsem se svými českými kamarády učila, že budu se řekne španělsky seré a že curva je zatáčka. S očima navrch hlavy jsme školili nově příchozí Čechy, že pokud chtějí mezi Peruánci s něčím česky souhlasit, musí se říkat jo, jelikož ano je ve španělštině řiť a místní bývají proto z naší rodné řeči občas šokováni. Nešlo ani mluvit o tetě v 1. pádu, jelikož to zase znamená cecek.
I s místními inckými názvy byla velká zábava. Hlavně, když začal vyprávět pan Hartinger, Peruánec z Nového Hrozenkova, který se svým sklářským fortelem dopracoval k milionům. Jeho teorie o valašském původu názvu Machu Picchu mne fascinuje dodnes. Pod zmíněným ztraceným městem Inků teče řeka Urubamba a poblíž se vyskytuje místo zvané Huanca Velica (=uanka velika). Prý to bylo následovně. Jistý Janek z Valašska se i se svou ženou Ankou vystěhoval do Peru. A hledali místo, kde by zakotvili. Ač byla Anka vyšší postavy (Huanca Velica) a dost fortelná, unavila se. Když došli s Jankem na břeh Urubamby, chtěla se trochu svlažit. Janek ale šel dál a z druhého břehu na ni zahalekal, aby už šla. "Nemožu! " odpověděla Anka - "Máču pí...!" A jméno oblasti bylo na světě. A píše se to tak blbě, protože to Inkové celé zkomolili ...
Nakonec i u nás jsme kdysi změnili jméno egyptskému prezidentovi. Jmenoval se Nasser. Tehdejší papaláše asi jímala hrůza, jak by se jméno vyjímalo na titulní stránce Rudého Práva, tak z něj udělali Násira. Připomněla jsem si to včera, když jsem pro blog připravovala článek o sv. Tomášovi. Při ověřování informací jsem na anglické Wikipedii zjistila, že Křesťanům sv. Tomáše se v Indii říká i Nasrani.
S indickými jmény a slovy je to v tomto smyslu naprosto bezkonkurenční. Už před mnoha lety jsem řvala smíchy při čtení cestopisu "Z Púny do Púny", který napsal filolog Vladimír Miltner. A dovolím si tu některá jeho zjištění vypůjčit. Při svém putování Indií jednou potkal holčičku a v rámci konverzace v marathštině se jí zeptal, jak se jmenuje. - Mrdula, odpověděla holčička - pro Čechy poněkud jadrně. V Indii je to ale jméno běžné, neboť znamená "něžnůstka". Další jména Haraprasád (Potěšení Šivovo) a Šukla (Bělostná) se mi líbila natolik, že jsem tak před rokem pojmenovala svůj párek indických loutek. Naprostou třešničkou na dortu je ale jméno bombajského kandidáta do parlamentu za Socialistickou stranu (60. léta minulého století), které znělo Nána Čurásáma. I u indických bohů a bohyní my Češi občas zíráme. Bohu Šivovi se říká také Kundéšvar, neboť je partnerem Déví, zvané Kunda, což znamená Džbánovitá. A Kundéšvar je prostě Pán Džbánovité.
Slova. Jsou jaká jsou a občas znamenají něco jiného. Lidé někdy i tápou, jak dokazuje následující vtip:
- Slečno, viděla jste Lohengrina?
- Ne! Ale jestli ho vyndáte, tak vás přes něj praštim!
Použitá literatura: Putování ve fraku (Eda Kriseová, Otakar Mohyla, Vladimír Miltner) - /indická jména/, Československý spisovatel, 1968
