Stává se to. A když už nic nezabírá, dokonce i ateisté občas vzývají nebesa. Slovy vzletnými, i méně slušnými.
Zmíněné zoufalé situace kdesi nahoře jistí dokonce apoštol. Jmenuje se Juda Tadeáš. Sám ale docela smolař. Prostý lid si ho totiž často pletl s Jidášem Iškariotským, tak mu církev zpočátku nedávala důvěru. Ode dna se odrazil až v barokní době a posléze především v 19. století, kdy byla zmíněným světcem - údajně až zázračně - vyslyšena řada proseb.
Juda Tadeáš byl jedním z dvanácti Kristových apoštolů. Proto ho u nás máme nejen na Staroměstském orloji (vlevo nahoře - s atributem - zde valchářským sochorem), ale i na Karlově mostě (vpravo). Tamní socha je dílem Jeronýma Kohla z roku 1708. Slyšela jsem vyprávět, jak v období Mnichovské zrady roku 1938 a po sovětské okupaci v srpnu 1968 hořely kolem Judy Tadeáše stovky prosebných svíček.
Tradice apoštolovi přisoudila dvě jména. Přízvisko Tadeáš zřejmě pochází z aramejského „tadda“, což volně přeloženo znamená „velkodušný“. Ale také by to mohla být zkratka řeckého jména Theodor.
A proč o něm vlastně víme? Jelikož o něm i o jeho druhovi, o kterém bude taky řeč, se ve svých evangeliích zmiňují další apoštolové - Matouš, Marek a Lukáš. Juda Tadeáš byl zřejmě synem Kleofáše Alfea (možná bratra sv. Josefa) a Marie (Kleofášovy), což byla sestřenice Panny Marie. Takže byl bratrem dalšího apoštola - Jakuba Mladšího (Menšího). A abychom svatý rodinný galimatyáš ještě více zamotali, musím upozornit, že byl tudíž logicky příbuzný i Ježíše Krista (bratranec z druhého kolena).
Juda Tadeáš dnes slaví s dalším apoštolem - Šimonem Horlivcem, také zvaným Kananejský nebo Zélóta. To proto, že spolu svorně evangelizovali po třináct let obyvatelstvo v Arménii, v Egyptě (to se neví jistě) a v Persii. A tam je oba dostihla mučednická smrt.
I Šimon Horlivec byl jedním ze 12 apoštolů a tudíž se na nás dívá každou hodinu ze Staroměstského orloje. Pocházel z Kananeje a zřejmě býval zastáncem nacionalistického židovského hnutí Zélótů. A horlivý byl buď jako ten nacionalista nebo vyznáváním Ježíše Krista. Proto tolik jmen.
Na svých misijních cestách prý oba apoštolové obrátili davy lidu na víru a svými zázraky vytrvale zahanbovali pohanské kněze. Podle legend zaháněli ďábly a prorokovali úspěchy v bitvách, což jim vždycky klaplo. Pročež byli docela populární. Pak ale došli buď do Edessy (dnes v Turecku) nebo do města Suamir v Persii. Tam ale na ně místní mágové nebyli vůbec zvědaví a vzali právo do svých rukou.
Judu Tadeáše nejdříve utloukli kyjem nebo valchářským sochorem (atribut) a poté ho sťali perskou šavlí zvanou šamsír (zahnutá „turecká“). Šimona Horlivce podle tradice nejdříve ukřižovali a pak ho pilou rozřízli vejpůl. Proto si ji nosí všude s sebou. I u nás na orloji ji má. Umělci se v zobrazování Šimonova umučení dost vyžívali, a tak často můžeme na obrazech vidět, jak ho přeřezávají nastojato, naležato, příčně i podélně.
S martýriem obou apoštolů souvisí samozřejmě i atributy a patronace. A tak drží Šimon ochrannou ruku nad dřevorubci a lesními dělníky (pila!), ale také nad koželuhy, barvíři, řezbáři a tkalci.
Juda Tadeáš jistí již zmíněné beznadějné situace a zásadně má u sebe něco jako kyj, šamsír (nebo krátký meč), někdy kopí či halapartnu, příp. knihu, svitek a obrázek Krista. Ten totiž podle legendy daroval edesskému králi.
Kostelů zasvěcených dnešním oslavencům je u nás docela dost. Jeden z nejslavnějších je v Praze v Dušní ulici. Neboli v podstatě Na Františku (viz fotografie vpravo). Tady totiž už v první polovině čtrnáctého století stál špitál s kaplí Šimona Judy, kterou vysvětil sám Arnošt z Pardubic. Kaple byla postupně přestavována, až ji Milosrdní bratři po Bílé hoře přebudovali na barokní kostel. A ten se proslavil hlavně svými jedinečnými varhanami. Však si je tu vyzkoušeli Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart. Dnes je kostel unikátní koncertní síní.
A teď další svatostánky Šimona a Judy - jen namátkou - Lískovec u Frýdku, Lipová u Šluknova, Ondřejov, Jiříkov (Těchanov), Brloh (Český Krumlov), Rožmitál na Šumavě, Štětí a hlavně… Arnoštovice! Tady se chci zastavit. Jelikož panoramatem tohoto kostelíka na kopečku (vlevo) se kochám drahně let každý víkend. Považte, že ho založili už ve 13. století a jako farní je uváděn od roku 1352!
Jak se zdá, u nás jsme zase šli proti proudu. Kostelů Šimona a Judy jak naseto. Odpradávna. Zřejmě jsme byli vždycky chápavější národ a Judu s Judou (Jidášem) jsme nikdy neházeli do jednoho pytle.
Nebo je to tím, že jsme si ho překřtili na Tadeáška. Když něco potřebujeme, hned zdrobňujeme a šišláme. A pro některé svaté máme fakt slabost - viz svatý Antoníček (ztracené věci), Floriánek (oheň) nebo svatá Terezička (nemoci).
K Tadeáškovi chodíme my Pražáci (i nevěřící) škemrat na Náměstí Republiky - do dvora před kostelem sv. Josefa. A zabírá to, jinak by tam nebylo tolik poděkování....
Námět: Rok se svatými (Schindler a Shauber), preguntasantoral.es; obrázky z internetu (fotky od Tadeáška- kamineknaceste.blog.cz)
