Stalo se, že i korába pouště osvítilo. A když si lidé nedali říct, musel jim dát znamení další dromedár.
A velbloudi se tím natolik proslavili, že je dostal do atributu nejslavnější egyptský svatý, jehož nejstarší koptskou ikonu vystavují v Louvru.
Svatý Mena (Menáš, Menas, Minas, Mina) se narodil roku 285 poblíž dnešního Memfisu. Jeho budoucí rodiče měli skvělé postavení, jelikož otec Eudoxius šéfoval místní provincii. Jenže byli dlouho bezdětní. Matka Eufemie jednoho dne (zrovna na svátek Panny Marie) v naprostém zoufalství plačky a kolenačky prosila bohorodičku, aby jí požehnala dítětem. A tehdy prý ikona, před kterou klečela, Madonninými ústy tiše vydechla "Amen". A za devět měsíců porodila Eufemia syna. A na pamět zázraku mu dala přesmyčkové jméno Mena (Menas je řecká forma jména, Mina arabská).
Když bylo Menovi asi tak čtrnáct, zemřel mu otec. Ale jelikož byl Eudoxius velké zvíře, provincie se o vzrostlého sirotka postarala. Dostal dobrý post v římské legii a stal se vojákem s vysokou šarží. Vydržel tři roky, ale pak už měl dost, jelikož byl horlivým křesťanem a život vojenský se jaksi neslučoval s jeho přesvědčením. Rozhodl se pro život poustevníka v pustině. Kde se tak stalo, historie tápe. Možná v Egyptě, možná ve Frýgii (dnes Turecko).
Co také dělat jiného, když zrovna vládl císař Dioklecián, že...? Než hlásat křesťanství a obracet bezvěrce v armádě - což také Menas dělal a měl s tím dost problémy - bylo lepší uklidit se do ústraní. Přesto se o něm vědělo, neboť dál získával nové křesťany, vytrvale víru bránil a vůbec si pouštěl pusu na špacír. Až jednou po pěti letech přešel Menas k rázným činům (asi roku 309). Kuráže mu prý dodal anděl, který se mu zjevil a nabádal ho k akci. Dioklecián nedioklecián. No a když se k tomu všemu ještě poustevník dozvěděl, že se v blízkém městě koná pohanská veselice, bylo rozhodnuto. A hned to šel oněm bloudům vymlouvat. Nikdo ho nepochopil. Lynčovali ho, mučili, až ho definitivně zamordovali (vlevo dole - tak Menovo umučení vymaloval Veronese).
Rozvášněný lid pak hodil mučedníkovu mrtvolu do ohně. Tři dny se ji snažili spálit, ale tělo neshořelo. Podle legendy si ho vyprosila Menova sestra (kde se vzala, tu se vzala), odvezla ho domů do Egypta a pohřbila v kostele.
Když skončila perzekuce křesťanů, jakýsi anděl se zjevil patriarchovi alexandrijskému Atanášovi a přál si, aby Menovo tělo (stále zachovalé) naložili na velblouda a nechali podivný náklad jen tak chodit po poušti. Tak se stalo. U lagunového jezera Marjut se dromedár zastavil a nechtěl dál. Vůbec s ním nehnuli. Takže pochopili znamení a Menu v místě pohřbili. Jenže, po nějaké době došlo k povstání Berberů proti Římu. Prefekt byl informován, že se na Menově hrobě konají zázraky jeden za druhým, tak prostě světcovo tělo ukradl, aby jemu i Římanům jako relikvie dopomohlo k vítězství. Vyšlo to. Pročež chtěl prefekt z vděčnosti Menu pohřbít přímo v Alexandrii. Takže hned na bojišti naložili už dávno mrtvého (a značně zcestovalého) mučedníka na velblouda a jeli. Když dorazili k laguně Marjut, velbloud zabremzoval, zaklekl a nechtěl dál. Všem už podruhé došlo, že Mena chce spočinout jenom tady. Tak mu prefekt nechal vytesat rakev ze vzácného dřeva a vytepat stříbrný sarkofág. Konečně...
Během 5. století se na Menu pozapomnělo. Ale pak se jednoho dne místnímu pasákovi u mučedníkova hrobu zázračně uzdravila nemocná ovce a ten si to nenechal pro sebe. Hned tam začali chodit lidé a doprošovat se ztraceného zdraví. Dařilo se. A když dokonce téměř zmrtvýchvstala malomocná dcera císaře Zenona, hned tam její otec nechal postavit baziliku. A zanedlouho se v místě objevil klášter. Jmenuje se Abu Mena a dodnes je jedním z nejslavnějších v Egyptě. I když ho v 8. století téměř zničili Arabové. Dnes už má Abu Mena moderní katedrálu.
Po staletí do kláštera k zázračnému sv. Menovi proudily davy poutníků. Jejich poznávacím znamením bývaly terakotové lahve s vyobrazením světce (vpravo jedna z Louvru ze 6.-7. stol.).
A tak není divu, že je dnešní oslavenec sv. Mena (neslaví jen Martin!) právě patronem oněch poutníků. Pomáhá i obchodníkům na dlouhých tratích, nespravedlivě odsouzeným a hlavně karavanám v poušti.
Aby taky ne, když o jeho hrobě rozhodli velbloudi ...
Námět: Rok se svatými (Schindler a Schauber), obrázky-internet
