Přemluvili mě. Nechtěla jsem tuhle historku zveřejňovat. Je totiž trochu potupná.
Včera bylo svatého Martina. Naše rodina ctí tradice. Vzletně řečeno. Jsme prostě takzvaně přes žrádlo. A tak jsem letos zase objednala husu a naplánovala víkend bez gurmánských hranic.
V pátek jsem šla onu práskačku sv. Martina vyzvednout do spřáteleného obchodu s farmářským zbožím. Tříkilovou. K tomu jsem přidala hlávku červeného zelí, nudle do kaldounu, brambory na chlupaté knedlíky, víno a dva půllitrové kefíry. Občas totiž žijeme i BIO.
Jelikož jsem byla vybavena kufrem na kolečkách, kterému doma říkáme důvěrně kufrjoška, myslela jsem původně, že cesta bude snadná. V zavazadle už bylo trochu obsazeno ranním nákupem, tak jsem tam husu, zelí zvící dětské hlavy a vše ostatní narvala jen tak tak.
Kufrjoška se vydul a ztěžkl jak dvě krávy před slehnutím. Utěšovala jsem se jeho kolečky a invalidní tramvají jedenáctkou. Přijela stará kraksna, co má dokonce zábradlí uprostřed dveří. Hrabala jsem se nahoru jak bezdomovec s nákladem olova. Osazenstvo na mne hledělo s účastným údivem. Nikdo nevyskočil a nepomohl elegantní dámě v letech. Už na to holt ta správná léta asi nemám. Nebo ještě?
Musela jsem přestoupit na jedničku. Kdykoliv tuhle tramvaj vidím, má bezbariérový přístup. Přijela opět historická souprava s potupnými schody. Nastoupila jsem ale lépe a radostněji, neb už mi svaly v železo ztuhly. Jelikož jsem měla obavy z vystupování přímo na vozovku bez nástupního ostrůvku (mohlo by dojít k držkopádu za kufrem), umanula jsem si, že přestoupím ještě jednou na Libeňáku a dojedu si přímo domů. Že abych se nedřela. Neměla jsem to dělat.
Vstala jsem ze sedadla, když už tramvaj zpomalovala před stanicí. Nadzvedla jsem centového kufrjošku a … v té chvíli tramvaj cukla. Zavazadlo mne táhlo, protože se pomalu kácelo. Jako správná ženská jsem nepustila. Volnou rukou jsem se snažila zachytit tyče a ... minula jsem. Zahlédla jsem jen šílené oči mladíka, který seděl za mnou a kterému jsem se sesula k nohám převážena kufrem, který ve finále skončil pode mnou. Mladý muž mě ještě s jedním dobrovolníkem zvedl. Vyděšeně se tázali, jestli jsem v pořádku, neboť můj pád provázela strašná rána, jak jsem nohou narazila do kvalitně zpevněné plastové části pojízdného vynálezu. Odvětila jsem, že ano, ale lhala jsem. Chtělo se mi bolestí blinkat. Byla jsem přesvědčena, že z jabka v levém koleni mám pyré a pravé zápěstí vykloubené, i když ho mám napadrť. Vše se odehrálo jen v několika vteřinách. Dokonce jsem stačila vystoupit. Sama i s kufrjoškou. Vystřelila jsem ven jak srna nadopovaná adrenalinem.
Venku jsem se vzpamatovala a zavolala domů, aby si mne přišli vyzvednout na stanici. Pokud ovšem dojedu. A trochu jsem si zafňukala i zanadávala. Husa jedna blbá pitomá…
Konečně přijela invalidní (!) tramvaj, kam jsem se doopravdy v tu chvíli hodila. Nohu jsem za sebou táhla jak Peyrac.
Doma mne namazali kostivalem a utěšili. Účastně vybalili kufrjošku, jásali nad macatým atributem a laškovně zkoumali tvar, zda není rozpláclý. Měla jsem chuť praštit je tou hlávkou zelí.
Všechno přebolí. A z ostudy nemusí být vždycky jen kabát, možný je i blog, jak vidno...
P.S. Husa byla výborná!
