Bernartice. Před pár dny se vzpomínalo na strašný masakr, který se tam odehrál 8. května 1945. Taková hrůza v poslední den války! Jedna výjimečná žena ji prožila a přežila. Bohužel nebo bohudík?
Divná otázka. Ale pochopíte ji, až si přečtete příběh děvčete jménem Vlasta Kálalová. Dívky, ze které se stala proslavená doktorka Di Lottiová. Ženy, která aktivně hovořila čtrnácti jazyky, vystudovala medicínu a léčila v Turecku a v Iráku. S osudem, jaký by snad nevymyslel ani nejšílenější scénárista. Skoro červená knihovna, ale s velmi tragickým koncem.
Však také o doktorce Lottiové napsala Ilona Borská skvělý román Doktorka z domu Trubačů. Kdysi to byl jeden z mých největších objevů. O to větší šok pro mě byl, když řada lidí odmítala knihu číst právě v domnění, že jde o jakousi červenou knihovnu či přiblblý venkovský román. Tehdy jsem bývala velmi rozčilená a vysvětlovala jsem a vysvětlovala…
Vlasta Kálalová se narodila roku 1896 v Bernarticích u Tábora v rodině učitele. Byla nesmírně jazykově nadaná. V sedmnácti už uměla anglicky, francouzsky, rusky, italsky, německy a španělsky. A jelikož jí lákala turečtina, naučila se ji taky. Jako samouk. K tomu všemu ještě studovala medicínu a specializovala se na chirurgii. Pražský akademický svět z ní byl lehce v šoku. Ženská na medicíně a ještě se chce postavit mezi chlapy na sál! Psalo se totiž teprve druhé desetiletí dvacátého století…
Pak se ale Vlasta najednou rozhodla pro tropické choroby. Ovlivnila ji jediná přednáška o tropické parazitologii. Rozhodla se, že se stane lékařkou na Blízkém Východě. Pročež se ještě začala učit arabsky a persky. I s medicínským názvoslovím, které už ovládala v turečtině. Nezanedbala ani svou fyzičku. V největších vedrech podnikala mnohakilometrové túry, aby její tělo později nic nezaskočilo.
Hned po dokončení studia se snažila zrealizovat své plány. Šla si za tím jako buldok. Přes Alici Masarykovou, zakladatelku Českého červeného kříže, se dostala až k prezidentovi. TGM si osmadvacetiletou lékařku vyslechl a plně ji podpořil organizačně i finanční půjčkou. A tak mohla Vlasta v roce 1924 odjet do Cařihradu. Po krátkém působení na klinice Omara Paši se rozhodla změnit působiště.
V iráckém Bagdádu si založila soukromou praxi. Brzy se jí začalo dařit. Pacienti se jen hrnuli, neboť prováděla i velmi složité operace (např. plastiku obličeje chlapce po kopnutí koněm). Hrnuly se ženy, samozřejmě. Pro muslimky byla žena- doktorka něco úžasného. Vlasta zvládala i gynekologii a komplikované porody. Její medicínský věhlas letěl Bagdádem. Dokonce začala léčit i členy královské rodiny. K tomu bagdádskou smetánku, místní usedlé Evropany a početnou židovskou komunitu. Finančně se jí začalo dařit, takže mohla založit malé sanatorium s dvaceti lůžky v domě, který koupila. Dříve patřil rodině Burazanliů. Příjmení lze přeložit do češtiny jako Trubač. A protože Vlastina babička se za svobodna jmenovala Trubačová, o název kliniky i domu bylo postaráno…
Doktorka Kálalová se mimo lékařské praxe aktivně podílela na výzkumu tropických nemocí. Do Československa pravidelně zasílala vzorky se svým komentářem. Hodně zabodovala ve výzkumu a léčbě tzv. Bagdádské boule neboli leishmaniózy. A k tomu všemu ještě sbírala pro Národní muzeum brouky. V průběhu let obohatila jeho sbírky o tisíce exemplářů.
A její osobní život? Zamilovala se. Do Itala Giorgia di Lottiho, jehož předkové se kdysi usadili v Bagdádu. Začátek vztahu byl trošku komplikovaný - Giorgova žena měla TBC v terminálním stadiu. Po její smrti se vzali.
Ani Giorgio, tedy Jiří, jak mu Vlasta říkala, neměl problémy s cizími jazyky, a tak se velice brzy naučil od Vlasty česky. Narodily se jim dvě děti. Radbor (1928) a Drahomila Lydia (1931). Talent na jazyky zdědila jen Drahuška. Odmalička mluvila s maminkou česky, s tatínkem italsky, s personálem kliniky arabsky. Starší Radbor byl jiný. Zpočátku se vyvíjel jako každé dítě, pak ale najednou přestal mluvit a začal se divně chovat. Léta se Vlasta s Giorgiem snažili najít pro syna léčbu nebo nějaké řešení. Zřejmě šlo o nějakou formu autismu či duševní poruchu. Radbor se sice rozmluvil, ale navždy zůstal naivním malým děckem. V hlavě měl zmatení jazyků i pojmů. Vlastu jeho stav velice trápil, ale smířit se musela…
Až si pobyt v Bagdádu a irácké vražedné podnebí vybralo svou daň. Vlasta onemocněla horečkou dengue. Její stav byl tak špatný, že jí kolegové nařídili (i ona sama to věděla) návrat do Evropy. Byla nešťastná. Nechtěla odejít od své práce. Jenže musela. A tak v roce 1932 odjela rodina Lottiových do Československa.
Nejdříve žili v Praze, kde se Vlasta ještě roky léčila. Přesto dál pracovala. Organizovala zdravotnické kursy a publikovala v odborném tisku. Nezapomněl na ni ani TGM: „Udělala jste v cizině Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal…“ řekl jí prezident na jednom z jejich setkání.
Giorgio-Jiří přijal československé občanství, protože nechtěl mít nic společného s fašistickou Itálií. Za svou zemi se styděl. A pak přišla okupace. Rodina se z Prahy přestěhovala do Vlastiných rodných Bernartic. Děti chodily do české školy. Drahuška excelovala, Radbor už méně. V Praze neprošel ani první třídou. Měl ale rád přírodu a znal jména snad všech květin. A tak se učil zahradníkem. Vlasta léčila ve své soukromé praxi a Giorgio jí pomáhal. Lidé je měli rádi a moc si jich vážili. Giorgio je nikdy nepřestal fascinovat svou dokonalou češtinou.
A pak přišel onen den. Všichni už věděli, že je válka u konce. Jednotky SS ustupovaly přes Bernartice. Střílelo se všude. Lottiovi se s hospodyní Vali snažili utéct přes zahradu do lesa. Esesáci ale vtrhli do domu. Radbora doslova rozstříleli. Vlastu těžce zranili. Postřeleného Giorgia se zeptali, zda je Ital. Německy odpověděl, že je Čech. Hned ho dobili ranou z pistole. Vlasta všechno slyšela, ale dělala, že je mrtvá. Doufala, že Drahuška ještě žije a že třeba zachrání i Jiřího. Ale všichni byli mrtví. Přežila jen ona…
Vyléčila se, ale žít se jí nechtělo. Jenže její síla zvítězila nad ní samou. Do konce života se věnovala mladým lidem, své milované medicíně, publikovala, učila jazyky. Komunistům byla dr. Di Lottiová nepohodlná a podezřelá. Sledovali ji od doby, kdy osobním dopisem Gottwaldovi protestovala proti rozsudku smrti nad Miladou Horákovou. Byla nazývána „buržoazní vlastenkou“. Když se v šedesátých letech režim mírně uvolnil, tak Vlasta hodně cestovala po světě. A svou lingvistickou výbavu dotáhla na 14 jazyků celkem. Po padesátce ještě přidala norštinu a islandštinu…
Zemřela roku 1971. Prakticky nikdo tehdy nevěděl, jaký úžasný život žila, o co všechno se zasloužila a jakou tragédii přežila. Až konečně v roce 1978 vyšel onen zmíněný román. Kniha ji proslavila. Najednou se všude mluvilo o osudu tvrdohlavé, inteligentní a nezlomné doktorky. Částečného uznání se ale dr. Kálalové- Di Lottiové dostalo až jednadvacet let po její smrti - když byla in memoriam vyznamenána Řádem T. G. Masaryka.
Minulý pátek uplynulo sedmdesát let od vyvraždění celé Vlastiny rodiny. Tenhle příběh se mi nepsal lehko. Připomenout jsem ho ale musela. A žádná červená knihovna to tedy rozhodně nebyla…
