Krasavice inteligentní…

… a emancipovaná! V době, která ženám moc nepřála, dokázala téměř nemožné. Zaslouží si uznání, i když je pro nás svými politickými postoji osobou mírně kontroverzní.

Češkou byla jen napůl, protože její maminka María Manrique de Lara byla Španělka. Tatínek Vratislav byl nejen hlavou Pernštejnů, ale také prvním českým nositelem řádu Zlatého rouna a nejvyšším kancléřem českého království. Narodila se jako jejich deváté dítě a dostala jméno řeckého původu. Polyxena, tedy velice pohostinná. Nomen omen. Vždycky taková byla.

Od dětství to totiž viděla doma. V Pernštejnském paláci na Hradčanech se vedl španělský salón. Šlo o nejvýznamnější centrum katolické politiky ve střední Evropě. Důležitější už bylo jen španělské vyslanectví ve Vídni. Takže i výchova byla jasná - katolická se vším všudy.

Polyxenino dětství a dospívání bylo poznamenáno smrtí a matčiným smutkem. Neustále se jí rodili sourozenci, kteří často umírali. K tomu všemu ještě přibyly starosti s dluhy. Otcův přídomek Nádherný souvisel hlavně s jeho slabostí pro luxus. Stavěl skvostné zámky, okrašloval je uměleckými díly, stále doplňoval své rozsáhlé knihovny novými nebo vzácnými tisky, ale také například pokrokově budoval nová vodní díla. Až z toho málem přišel na buben. A když bylo Polyxeně patnáct, tak k tomu všemu ještě umřel. Ekonomická situace nebyla valná, a tak se moc nehrnuli ani ženichové. 

Půvabné Polyxeně možná i přitížilo, že byla nesmírně chytrá a vzdělaná. A katolička k tomu, což se většině Čechů tehdy samozřejmě nezamlouvalo. Přesto se jeden adept přihlásil. A byla to partie! 

Jmenoval se Vilém z Rožmberka, byl de facto prvním mužem království, neboť císař Rudolf II. už byl značně mimo. Vilém byl navíc pohádkově bohatý, takže mu bylo jedno, že nevěsta je mírně nemajetná a „stará panna“ k tomu. Polyxeně totiž už bylo 21 let. Silně nadlimitní věk v té době. Ale pro Viléma byla Polyxena dívenka, jelikož byl o třicet let starší než ona. 

Svatba v roce 1587 klapla, španělská matka vdova nenechala nic náhodě. Oslavy trvaly šest dnů. Hostů byly stovky a hostina byla opulentní. Naštěstí ji zaznamenal rožmberský knihovník a archivář Václav Březan, takže víme, že během hodokvasu snědli:

„40 jelenů, 50 srnčí, 50 nádob naložené zvěřiny v láku, 2120 kusů černé zvěře, 2130 kusů zajíců, 250 bažantů, 4 dropy - druh velice vzácných ptáků převelikých (že by pštrosi?), 30 tetřevů, 2050 koroptví, 20688 kvíčal (=drozdů) hrdliček a holubů, 150 krmených volů, 15 krmených krav, 20 větších telat ročních, 526 menších telat pěti nebo šestinedělních, 1526 jitrnic, 450 vepřů krmených, 456 jelit, 326 uzenic, 450 skopců krmených, 395 jehňat, 504 selat větších, 40 volův uzených, 350 pávů, 5135 hus krmených, 450 krůt, 2656 kapounův a slepic krmených, 18120 kaprů, 10209 štik větších a menších, 6380 pstruhů, 3400 jiných ryb, 5200 raků, 150 sumců vybraných, 200 lipanů, 890 zemlinkův (=parmy), 350 úhořů, 350 sumců menších vybraných, 2309 mořských ryb uzených, 2309 pstruhů uzených, 450 štik uzených, 350 štokfiš (=treska), 1200 candátů, 675 pstruhů čerstvých, 4 bečky kaviáru, jiných a jiných ryb mnoho. Vajec spotřebovalo se 30947 kusů, másla převařeného 35 centů, sádla 28 centů, másla čerstvého 7 centů, medu 13 centů, vosku 13 centů na šauessen (nejedlé okrasy stolu), sýru 2 centy, loje 50 centů. Vína uherského mladého i starého, tyrolského, rakouského, rýnského, od vznešených hostí a jejich lidu za času svatebního vypito 1100 džbánů, to jest 110 sudů - vína krétského, cyperského, španělského 40 beček - piva pšeničného a ovesného 903 sudy - na chleba spotřebováno po čas svatby 490 měřic mouky.“

Uf, to tedy musela být žranice…

Polyxena se stala Vilémovou čtvrtou manželkou a taky poslední. Manželství trvalo šest let a skončilo bez potomků. U Rožmberků nabrala Polyxena vítr. Seznámila se s dalšími důležitými lidmi, zúčastňovala se slavností a hostin, na kterých všechny oslňovala nejen svou proslavenou krásou, ale také duchaplností, inteligencí a znalostí několika jazyků. A projevil se i její ekonomický duch. Ještě během života stále churavějícího manžela si Polyxena zajistila spravování panství Roudnice nad Labem. A když ovdověla a dědila, tak ji dostala do vlastnictví v rámci vyrovnání s Petrem Vokem. Na Roudnici hospodařila nová paní natolik úspěšně, že zlikvidovala další část pernštejnovských dluhů.

Pak přišel rok 1597 a smrt Polyxenina bratra Jana z Pernštejna, generála císařských vojsk. Padl v boji s Turky při obléhání pevnosti Ráb (dnes maďarský Györ). Smrt měl děsnou, ale rychlou, neboť fatálně předběhl kanonýra Jabůrka. Přímo do prsou ho trefila turecká dělová koule. Podle tehdejších svědectví mu nejdřív odletěla hlava s levým ramenem a rukou. Další kusy jeho těla pak dohledávali na poměrně vzdáleném břehu Dunaje… 

Polyxena se stala poručnicí jeho tří dětí Anny, Frebonie a Vratislava Eusebia. Přesídlila na Litomyšl a začala ji spravovat. A dařilo se jí převelice. Dětem se dostalo nejen lásky, ale i patřičného vychování a vzdělání. Katolického, samozřejmě. Zřejmě za vydatné pomoci španělské babičky Marie, která na Litomyšli žila také.

Z Polyxeny byla najednou zámožná a soběstačná vdova v nejlepším věku. Pořád byla velmi krásná. Načež ji roce 1603 potkalo její životní štěstí - nejvyšší kancléř království a hlava české katolické šlechty Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Svatba byla zase převeliká a manželství šťastné. Polyxena všechny překvapila dokonce potomkem. Až šest let po svatbě! Jako čtyřicetiletá prvorodička bez problémů odnosila a povila syna Václava Eusebia. Budoucího vojevůdce císařského vojska a dalšího rodinného nositele řádu Zlatého rouna. Jí se prostě všechno dařilo…

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic se věnoval hlavně diplomacii a politice. Takže Polyxena se starala o majetky. Pod její správou vzkvétaly. Přitom ještě stíhala společenský život. Na dvoře Rudolfa II. samozřejmě oba manželé patřili ke španělské katolické straně. Velvyslanec Guillén de San Clemente byl u nich pečený vařený, jelikož byl dávný pernštejnovský rodinný přítel. Lobkovický palác byl tedy centrem pražského politického a kulturního života. A při těchto příležitostech se muselo i hodovat, pročež Polyxena dokonce sepsala kuchařku rodinných receptů. Česky.

Co se tehdejšího politického dění týče, asi se u Lobkoviců hodně diskutovalo. Jelikož se tam scházela celá česká šlechta, i nekatolická. Polyxena s manželem otevřeně s protestanstvím nesouhlasili a potvrdili to tím, že nepodepsali Rudolfův majestát o svobodě vyznání. Stáli si za svým, i když začalo být husto. Přesto měla cílevědomá a názorově pevná Polyxena u českých nekatolických pánů neskutečnou autoritu. Respektovali ji,  protože si jí odjakživa vážili.

Pak bouchla defenestrace v roce 1618. České stavy odsoudily (opravdu byl soud!) za porušování Rudolfova majestátu „zrádné“ místodržící. Při exekuci měli ve Starém královském paláci po ruce jen Slavatu z Chlumu a Bořitu z Martinic. Z druhého patra do hloubky 16 metrů plachtili ještě s písařem Fabriciem. Češi si u aktu tradičně zachovali humor, neboť se traduje, že Martinic padaje stihl zaúpět: „Jesu Maria miserere mei“, což okamžitě vtipně okomentoval jeden ze stavů řka: „Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže“. A za chvíli zařval: „Ona vážně pomohla!“ No, pomohli spíš hradní bordelářští úředníci, co vyhazovali odpadky a nepotřebné listiny z okna. Exekuovaní prý dopadli na jakousi horu fujtablů a zmačkaných papírů, tudíž do měkkého. Ale poslední dobou se tvrdí, že pád spíš utlumily jejich naducané dobové oděvy a svažitý terén, po kterém se kutáleli. Faktem ale je, že Slavata si přesto rozrazil hlavu o skalku a zůstal ležet. Písař Fabricius naopak vyskočil a okamžitě odpelášil směrem dolů k Vltavě a zmizel v dáli. Už i proto, že po nich z okna ještě stříleli. Pročež Martinic, kterému se nic nestalo, rychle popadl zraněného Slavatu a dovlekl ho do nedalekého Lobkovického paláce, kde se jich hned ujala Polyxena. Následně důrazně odmítla vydat „své „hosty“ rozzuřeným nekatolíkům, kteří si pro ně za chvíli přiběhli s touhou po velkém exekučním finále. Martinic ještě téže noci raději prchl do Bavor a Slavatu pak Polyxena v paláci kurýrovala několik dalších dnů…

Povstání se rozhořelo a Polyxena s manželem stále tvrdě stáli na katolické straně. Pak přišla Bílá hora a poprava českých pánů. A byl s dohadováním konec. Císař Ferdinand II. vydal patent prohlašující katolictví za jedinou víru a zakázal všechny reformační směry. Starobylé české rody, které se daly k evangelíkům, na tom byly bídně. Mnoho jejich členů prosilo Polyxenu o pomoc a ona opravdu pomáhala. Prý nechtěla připustit rozklad české šlechtické společnosti…

Ale zas taková dobročinná idylka to nebyla. Na poddané uměla být Polyxena pěkně tvrdá. Zrovna když byla jednou ve Vídni, roudničtí se vzbouřili proti císařským. A tak hned vydala dálkový befel a sedm vůdců rebelie bylo popraveno. Nebo když se doslechla, že na Vysokém Chlumci se pořád motají a kážou kalvinisté. Okamžitě na ně poslala jezuity.

V roce 1624 povýšila Polyxena na kněžnu, neboť císař jejího manžela odměnil za veškeré katolické zásluhy šlechtickým postupem. Jenže, zlatá doba byla najednou pryč. Starobylé české rody rozložila Bílá hora a následná krutá Třicetiletá válka. Tradiční česká moc upadala. A u „koryta“ se začali objevovat jiní šíbři…

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic zemřel na Roudnici roku 1628. Po jeho smrti věnovala Polyxena bosým karmelitánům něco, čeho si převelice vážila. Svatební dar od své španělské matky - malou voskovou sošku Ježíška - Pražské Jezulátko. Prý hlavně proto, že neměla dceru…

Konec života prožila Polyxena ve smutku a převážně na Roudnici. Nikdy ale nepřestala sponzorovat katolíky a lít peníze do jejich řádů - podporovala nejen bosé karmelitány, ale také kapucíny, františkány a jezuity.

Kněžna Polyxena z Lobkovic rozená z Pernštejna zemřela roku 1642. Na svou dobu ve značně vysokém věku sedmdesáti pěti let. Prožila dlouhý a pestrý život samostatné, podnikavé a rozhodné ženy. Nejen v rytmu renesance a počínajícího baroka, ale bohužel také v době temného dunění Bílé hory a Třicetileté války…

Poznámka: text byl výjimečně opraven po vydání z důvodu zásadního upozornění čtenářky, že Vilém z Rožmberka nebyl Vok a Polyxena hraběnka. Člověk se pořád učí...   :-)