Největší ze škůdců země České

Tak ho označuje Ottův slovník naučný. Vyprávějí se o něm hrůzostrašné pověsti a dokonce se říká, že nám po něm v češtině zůstalo slovo „zhurta“. Byl prý hrozně krutý a bral všechno a hned. Bohatým i chudým.

Jmenoval se Martín Hoeff Huerta a byl Španěl, co pendloval mezi Madridem a Nizozemím. Snad pocházel z nízké šlechty nebo byl jen obyčejný švec, možná krejčí. To všechno se o něm píše. Jasné je, že byl dobrodruh. Zdá se, že do šlechtického stavu byl povýšen až za zásluhy při válce s Benátčany v roce 1609. Už tehdy začal plenit a loupit tak kvalitně, že si dokázal na vlastní náklady postavit vlastní jízdní prapor. 

Do Čech se dostal jako pobočník Baltazara Marradase, budoucího pána na Hluboké a českého místodržitele, někdy před rokem 1615, což byla doba, kdy Španělům v Praze vesele kvetla pšenka. Nejen na císařském dvoře, ale také doma u Lobkoviců. Možná přes ně se seznámil s vdovou po Janu Zrinském (synovec Viléma z Rožmberka i Petra Voka, neboť ho povila jejich sestra Eva) Marií Magdalénou rozenou z Kolovrat a oženil se s ní. Možná ji dokonce unesl nebo nějak donutil ke sňatku násilím. Říká se to. Každopádně byla česká šlechta tímto sňatkem těžce pobouřená, neboť Huerta byl pro ně primitiv a Marie Magdaléna vdova poměrně čerstvá. Přesto ale byl zmíněný svazek pro Huertu jakousi vstupenkou do vyšší společnosti. Katolické samozřejmě.

Když se po defenestraci 1618 rozjela Třicetiletá válka, šla Huertova vojenská kariéra a fondy strmě nahoru. Povýšili ho na plukovníka a on potíral české stavovské vojsko a jeho protestantské posily ze zahraničí. Po dobytí Písku v roce 1619 jmenovali Huertu velitelem města a on hned nasadil knutu hodnou nájezdníka. Obyvatelstvo dusil a vykořisťoval natolik, že při první příležitosti otevřelo brány Mansfeldovi a jeho žoldnéřům. Načež dočasní vítězové Huertu šoupli do basy, ale on se brzy dostal ven a vesele pokračoval s Marradasem ve válečné devastaci. 

V roce 1629 se Huerta stal svobodným pánem z Velhartic a císař Ferdinad II. mu přihrával další panství a statky takzvaně za hubičku. Za katolické zásluhy. Jasně, většinou šlo o zabavené majetky stavovských odpůrců. Ale Huerta prý byl obchodně velice zdatný, takže mu jmění pod rukama neustále rostlo. Hospodařit údajně uměl. A naučil se i česky. Jenže byl nesmlouvavý katolík, pročež patřičně působil i na své poddané. A rekatolizace se u nás neodpouštěla. 

Odtud možná plyne ona česká nenávist vůči jeho osobě a „nasazování psí hlavy“. Jenže, nutno je podívat se na „škůdce země České“ i z druhé strany. Neboť Huerta vykonal i mnoho dobrého. Budoval renesanční skvosty (nové křídlo na hradě ve Velharticích), zrušil robotu svým novým poddaným v městečku téhož jména a dokonce nařídil založení nadace, aby se „pacholata umění liternímu vyučiti mohla“. Všechno ze svého majetku. Naloupeného, pravda. Možná proto ze špatného svědomí budoval jezuitské koleje a bosým karmelitánům věnoval palác. Zadarmo to ale nebylo. Řeholníci se museli zavázat, že za jeho duši každoročně odslouží mši. Huerta také inicioval a zpočátku financoval stavbu obytných budov hybernského kláštera v Praze. V Putimi a v Písku přestavoval kostely a v Klatovech pomohl s jezuitskou kolejí. Takže, co nakradl, svým způsobem - katolicky - vracel výstavbou. Mnohé nám tu zůstalo dodnes.

Přesto jsme mu u nás začali říkat Huerta Poberta (…vtipní jako vždy!) a nafukovat jeho činy do hrůzostrašných pověstí. Nejslavnější je asi ta, jak Huerta donutil ubohé sirotky, aby mu za hrnec kaše prodali louku. Udělali to, protože měli děsný hlad. Jenže pak jim chcípla koza, jelikož ji neměli kde pást. Takže ubohé děti neměly ani trochu toho mlíka a Huerta je vyhnal od svého prahu. Umřely. Ale Huerta z jejich louky stejně nic neměl. Protože vždycky, když ji nechal posekat a seno už bylo skoro suché, přišel lijavec a všechno shnilo. Lidé věřili, že jsou to slzy oněch nešťastných sirotků a louce začali říkat „Deštivá“.

Nebo moc dobrá historka je taky ta, jak prý Huerta udal jednoho mlynáře jako čaroděje, protože se úspěšně zabýval bylinkářstvím a léčitelstvím. Inkvizice si na ubožáka samozřejmě hned došlápla a Huerta nedal pokoj, dokud mlynáře neodsoudili k smrti. Mlynář se prý na soudu smál Huertovi do očí řka, že o svůj život nemá obavy, neboť už teď ví, že Huertu-Pobertu přežije o deset let. Načež se konala poprava - stětím. Huerta si oddechl. A tady nastupuje pověst nebo možná český středověký "podraz". Večer se prý v místní hospodě rozletěly dveře a vkráčel živý mlynář s výrazným rudým proužkem kolem krku. Všichni byli paf. Když se to doneslo Huertovi, málem ho kleplo a byl strachy bez sebe. Nikdy se z toho už nevzpamatoval. Pokud se historka s oživlým mlynářem jen trochu zakládá na pravdě, dovoluji si konstatovat, že poddaní sehráli Huertovi slušnou performance. A mlynářova věštba? Prý se vyplnila. Huerta zanedlouho po popsané taškařici zemřel, snad na mor. A mlynářský zombie ho následoval až za deset let, jak si sám předpověděl..

Taky prý rybník Šarlat nedaleko Písku dostal jméno poté, co se jeho voda zbarvila krví sedláků, kteří si na Huertovo tvrdé zacházení stěžovali píseckému hejtmanovi. A za trest byli zmasakrováni šavlemi císařské gardy. Pověst asi vychází ze skutečnosti, jelikož Huerta opravdu mezi lety 1625 a 1626 tvrdě potlačil povstání Králováků a Chodů.

Jenže s tím „zhurta“ to pravda neni. Bohužel. Asi jen lidová tvořivost. Slovo „zhurta“ tu bylo už před Huertou, neboť vychází ze středohornoněmeckého slova hurt (= náraz, úder) s čímž souvisí také anglické slovo hurt = zranit.  A ještě jeden malý logický důkaz v tomto smyslu existuje. „Huerta“ se totiž vyslovuje „uerta“, protože Španělé neumějí „h“. A jelikož se „odpudivé“ jméno u nás zřejmě předávalo ústní formou (kmáni neuměli číst a psát), kde by se najednou vzalo zrovna „zhurta“? Ale hezký nápad to je, uznávám….

A jak to bylo s Huertovou manželkou? Údajně „se ho odříkala“, takže děti neměli. Pak se Marie Magdaléna Zrinská ze Serynu rozená z Kolovrat domohla zrušení sňatku. Načež se Huerta „oženil s ovdovělou vdovou Multanskou, jejíž jedinou dceru Annu Marii adoptoval…“ a ve své závěti z ní udělal svou univerzální dědičku. A i tady se objevily drby. Huerta se prý do své nevlastní dcery Anny Marie hříšně zamiloval a měl s ní dokonce pletky…

Martín Hoeff Huerta zemřel 13. prosince roku 1637 a na své výslovné přání byl pochován v Praze, v kapli sv. Františka kostela Panny Marie Sněžné. Pod oltářem, jehož stavbu financoval.

České boží mlýny mlely rychle. Po Huertově smrti byl jeho majetek „kvůli nesprávnosti účtů vůči císaři“ zabaven…

Glosa: Velhartice krásně nafotil kolega bloger Karel Boháček. S jeho laskavým svolením nabízím proklikovou procházku....

Fakta a citace: Ottův slovník naučný; Průvodcovský text Velhartice (P. Mejstřík)