Šla proti proudu

Byla mladá a krásná. Dvakrát vdaná, dvakrát vdova. Korunovaná. A měla kuráž žít se starším ženatým mužem.

Přišla k nám z Polska v roce 1300. Bylo jí jen dvanáct let a už byla nevěstou ovdovělého českého  krále Václava II. Navíc byla sirotek. Jejího královského otce Přemysla II. Velkopolského zavraždili a švédská maminka Rixa zemřela už dávno. Malé princezny, která dostala jméno po mamince, se ujala teta jejího ženicha Grifina Haličská. Zmíněná dáma byla sestrou Kunhuty Uherské, Václavovy matky. Takže taky královská dcera. S malou Rixou (Richenzou) žila nějaký čas na Budyni a připravovala ji na roli manželky mocného českého krále, který si polskou princeznou hodlal pojistit své nároky na polský trůn.

Když Rixa dospěla, slavila se svatba. V den letnic roku 1303, jak uvádí Zbraslavská kronika. Nevěstě bylo kolem patnácti, korunovanému ženichova třicet dva. Jak bylo v módě, přijala mladičká královna při korunovaci tehdy populární jméno Alžběta/Eliška. Nezvyklé jméno Rixa nebo také Richenza (z islandského Rikissa - bohatá), ale Čechy nepřestávalo fascinovat. Zanedlouho si je překroutili na skoro posměšnou "Rejčku".  A tak se i zapsala do historie - Eliška Rejčka.

Život na královském dvoře asi neměla jednoduchý. Podědila totiž pět dětí z prvního manželství. Kralevic Václav byl dost divoký a byl jen o o tři roky mladší než ona. A obzvlášť dvě dcery - Anna a Eliška -  se chovaly značně povýšeně a odmítavě. Eliška svou macechu doslova nenáviděla. Dokonce se povídá, že i tu "Rejčku" vymyslela ona.

Od nové královny se chtělo jen jedno - aby porodila syna, který by převzal polskou korunu. V roce 1305 se ale narodila dcera Anežka. A za šest dní poté zemřel král a novopečený otec Václav II. na komplikace způsobené tuberkulózou, kterou trpěl od dětství. Tak se Eliška Rejčka stala vdovou poprvé. Bylo jí sedmnáct.

Králem se stal její  pastorek - jako Václav III. Ani on na trůnu dlouho nevydržel. Vytáhl vojensky do Polska, kde se mu to bouřilo. Nedojel. V Olomouci ho zavraždili 4. srpna roku 1306. A protože byl bezdětek, Přemyslovci vymřeli po meči. Český trůn zel prázdnotou…

A tak se na dva týdny stal králem manžel Anny Přemyslovny Jindřich Korutanský. Volbou - rozhodovalo se mezi ním a Rudolfem Habsburským, synem římského krále. Přednost dostal manžel Přemyslovny. Ale moc mu to nešlo. Navíc Rudolf i s tatíkem vjeli do Čech s vojskem a finančně lobbovali u části šlechty. Úplatky frčely už tehdy. Povedlo se. Pročež Jindřich s Annou raději pláchli do Korutan. Habsburkové konečně schlamstli českou korunu a pojistit si ji chtěli dynastickým sňatkem s místní princeznou. V úvahu připadala Eliška Přemyslovna nebo krásná královna-vdova Eliška Rejčka. Rudolf si vybral tu druhou. Buď se mu líbíla víc, nebo možná i proto, že už byl taky vdovec. Pětadvacetiletý! Nejspíš, ale rozhodlo, že Rejčka už byla korunovanou královnou. Vzali se 16. října roku 1306. Nenávist nevlastní dcery Elišky Přemyslovny se prohloubila…

Část šlechty vedená Jindřichem z Lipé, Hynkem z Dubé, Jindřichem I. z Rožmberka a pražským biskupem Janem IV. z Dražic spolu se staroměstskými konšely nakonec Rudolfa přijala. Podmínkou bylo potvrzení starých privilegií včetně Zlaté buly sicilské. Nový král musel také přislíbit vyrovnání přemyslovských dluhů. Hold (přísahu věrnosti) mu složili na jeho svatbě. Jenže strana vedená Vilémem Zajícem z Valdeka {s Eliškou Přemyslovnou za zády) to neudělala. Někteří prostě nesouhlasili s cizí dynastií, s křivdou na Přemyslovnách a s nechutným smlouváním s prodejným českým panstvem.

Nakonec prý ale Rudolf byl docela dobrý král. Podle historika Zdeňka Fialy vynikal „střízlivou rázností, chladnou ukázněností a přísnou hospodárností; žil prostě a šetrně, naprosto odlišně od nádherymilovného způsobu svých předchůdců“. Ale stejně ho tu nikdo neměl rád. Přezdívalo se mu Král Kaše, jelikož se živil pouze jakousi dietní patlaninou. Někdo vzletně uvádí, že to bylo ze šetrnosti a střídmosti hodné mnicha, ale pravda je asi jinde. Rudolf měl se vší pravděpodobností vředy nebo jiné zažívací problémy…

Co se týče Elišky Rejčky, byl do ní blázen. Dokonce se šušká i o tom, že ti dva byli pořád v posteli. Ale k dětem to nevedlo. Navíc se necelý rok po svatbě vzbouřil Bavor ze Strakonic. Král proti němu vytáhl a při obléhání Horažďovic zvítězil někdo úplně jiný, než se čekalo. Úplavice, na kterou Rudolf zemřel 4. července roku 1307. Jak to tak u nás bývá, mluvilo se tehdy i o možné otravě, jelikož nikdo jiný v táboře úplavici neměl. Ať to bylo, jak to bylo, faktem je, že Eliška Rejčka ovdověla podruhé.

A už toho asi měla dost. Zřejmě už nechtěla, aby za ni rozhodovali jiní. Naštěstí měla kam jít a na čem stavět, jelikož ji oba nebožtíci velmi dobře zabezpečili. Byla paní pěti věnných měst (od Václava II. dostala Hradec, Vysoké Mýto, Poličku a Jaroměř; od Rudolfa Chrudim) a do kapsáře určitě hluboko neměla. Takže odešla do Hradce, který se od té doby jmenuje Hradec Králové. Takže žádný takový, že …tam u Královýho Hradce…! Šlo přece o hradec královny, které se tehdy říkalo „králová“.

Eliška Rejčka si své jmění pro sebe všechno nenechala. Zakládala kláštery, kostely a vytrvale zvelebovala svá města. A konečně si taky užívala. V Hradci měla tak přepychový dvůr, že se o něm mohlo královskému jen zdát. Což vůbec nebylo po chuti nové české královně. Neboť po dalším neúspěšném intermezzu Jindřicha Korutanského na trůně se kolo dějin otočilo a do Čech přišla nová dynastie. Eliška Přemyslovna se provdala za Jana Lucemburského a konečně bylo po jejím. Měla pocit, že má nad nenáviděnou exmacechou navrch a často se do ní pouštěla. Jenže Rejčka se bránit uměla. Začala tzv. válka královen…

Jedním z důvodů lítého ženského boje o moc byl jistý pan z Lipé. Bývalý hejtman Václava II. a podkomoří Jana Lucemburského, pro kterého měla kdysi slabost Eliška Přemyslovna. Mezi ním a královnou vdovou totiž přeskočila jiskra. Ač byl Jindřich z Lipé ženatý s jistou Scholastikou, a měl s ní několik synů a minimálně jednu dceru, začal žít s krásnou Eliškou Rejčkou. Láska to byla jako trám. Rejčce se konečně dostalo pravé opory od mocného, zralého a zamilovaného muže. Jenže nenávist Elišky Přemyslovny se zase prohloubila, měla-li vůbec ještě kam. A přeskočila i na Jindřicha z Lipé.

Pročež ho zanedlouho nechal Jan Lucemburský uvěznit. Při té příležitosti kiksnul dokonce plánovaný a slibný sňatek dcery pána z Lipé s Petrem I. z Rožmberka, o což se prý významnou měrou zasloužila právě Eliška Přemyslovna. Pánovi z Rožmberka dohodila svou švagrovou Violu Těšínskou, vdovu po Václavovi III.

Nakonec se král a pan z Lipé smířili. Jindřich byl propuštěn a dostal nový post moravského zemského hejtmana. Brzy se za ním do Brna přestěhovala i Eliška Rejčka. Dcera Anežka, která do té doby žila s ní, se zhruba v této době provdala za Jindřicha, knížete javorského z rodu slezských Piastovců. Takže milenci měli čas jen pro sebe a vybudovali si přepychový dvůr. Byli šťastní. Eliška Rejčka se odpoutala od královských intrik a žila si po svém s milovaným mužem. Klidně „na psí knížku“. Ve středověku něco neslýchaného…

V podpoře církve pokračovala Rejčka také na Moravě. Iniciovala stavbu kláštera cisterciaček ve Starém Brně, nechala vybudovat baziliku Nanebevzetí Panny Marie, financovala zhotovování nákladných rukopisů s iluminacemi a sháněla pro „své“ kostely svaté ostatky. 

Štěstí skončilo v roce 1329. Jindřich z Lipé náhle zemřel, zřejmě na infarkt. Bylo mu něco přes padesát.
„…v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení…“  Zbraslavská kronika.

Za šest let ho následovala. Zemřela ve Starém Brně 18. října roku 1335. A tam ji i pochovali. Po boku jejího třetího muže…  

Fakta: opatbrno.cz; panovnici.cz