Na mor asi nezemřela (Blanka z Valois)

Ono se to totiž o ní často říká. Jenže černá smrt přišla do Čech až o dva roky později. Navíc tehdy na královském dvoře na mor nikdo jiný neumřel, ba ani neonemocněl.

Onou dámou s nevyjasněným úmrtím je první manželka Karla IV. - Blanka z Valois. Sestra francouzského krále, moravská markraběnka a hlavně česká a římskoněmecká královna.

Jako nevěstu ji svému synovi fikaně vybral Jan Lucemburský. Svatebnímu plánu nahrávaly i příbuzenské vazby. Janova mladší sestra Marie totiž byla manželkou francouzského krále Karla IV. Sličného. Kapetovce. Takže český královský tatík poslal synka Václava na vychování k tetiččině dvoru. A tam vyrůstala i malá Markéta Blanka, králova sestřenice. A jelikož se už vědělo, že Kapetovci vymřou po meči a že na trůn dosedne rod Valois (jmenovitě Blančin polorodý bratr jako Filip VI.) byl naplánovaný svazek významným aktem budoucího česko-francouzského přátelství.

Pročež se raději řešilo všechno hned v roce 1323. Nevěstě a ženichovi bylo pouhých sedm let. Svatba se konala 15. května v Paříži a se souhlasem papeže Jana XXII. Český princ Václav následně přijal při biřmování jméno Karel. S ohledem na věk muselo být „naplnění“ manželství samozřejmě odloženo. Pročež se po svatbě dál pokračovalo ve společné výchově na královském dvoře. Když uplynulo sedm let studií, Blanku na nějaký čas přemístili do Lucemburska. Karel se mezitím vojensky zoceloval v bouřící se Lombardii a pomalu dospíval. Historické drby uvádějí, že i sexuálně...

Do Čech se moravský markrabě Karel vrátil na podzim roku 1333. Nastal čas ke konzumaci dlouholetého manželství. A tak Blanka slavně dorazila do Prahy 12. června roku 1334 s početným a nádherným doprovodem, jak se na francouzskou princeznu slušelo. Jenže její družina se brzo vrátila zpět do Francie a Blanka zůstala sama v cizí zemi. Zpočátku poněkud ztracená. Neuměla ani německy, natož pak česky…

Ale Blanka se nedala. Chtěla zapadnout. Velice rychle se oba jazyky naučila a lid si ji zamiloval. Královský dvůr neoceňoval jen její jemnou krásu, šarm, přepychovou garderobu a vybrané francouzské způsoby. Všem imponovala hlavně svým úsilím, co nejvíce se přiblížit své nové domovině.

Manželství se vším všudy bylo zřejmě šťastné. Za necelý rok od Blančina slavného příjezdu do Prahy se narodila dcera Markéta. Což bylo samozřejmě mírné zklamání, neboť se čekal syn, jak jinak. Skromná Blanka se veřejného života nijak výrazně nezúčastňovala, takže i po narození dcery žila prakticky v ústraní.

Mezitím zavítala do Čech vzácná návštěva. Manželka Jana Lucemburského, nová česká královna Beatrix Bourbonská. Dokonce s novorozeným synem Václavem, který se později proslavil jako diplomat a básník, ale bohužel také svou příšernou smrtí. Umřel totiž se vší pravděpodobností na lepru. A právě jeho mamá Beatrix byla dost namyšlená, přestože byla Blančina příbuzná. Chovala se povýšeně, Čechy pohrdala a vůbec byla značně protivná. Mluvila jen francouzsky, češtinu odmítala. Naprostý opak milované Blanky. O to větší byl kontrast. Nakonec se prý kvůli tomu otec se synem těžce pohádali. Hlavním důvodem bylo, že Češi Beatrix jako královnu nepřijali, zatímco Blanka se těšila velké popularitě. A když nakonec uražená Beatrix z Čech odjela, aby se k nám už nikdy nevrátila, Jan Lucemburský vypěnil. Nařídil, aby se Blanka odstěhovala do Brna a synovi zastavil vyplácení důchodů. A tak se Karel raději zdekoval do Tyrol. Při té příležitosti si trošku zaválčil - jako spojenec Benátek proti Padově a Veroně. Zanedlouho se ale s otcem smířil, protože na Čechy začal dotírat římský císař Ludvík Bavor. Společně nebezpečí zažehnali.

Možná, že i za tyhle zásluhy král Jan konečně uznal Karla za svého nástupce (1341). Blanka se konečně mohla vrátit do Prahy. Zanedlouho znovu otěhotněla. Konečně bylo po pomluvách, že není schopna počít další dítě a že se Lucemburkové mužského dědice od ni nedočkají. Jenže naděje přešla do zklamaní. Narodila se další dcera. Dostala jméno Kateřina po Karlově oblíbené světici. Psal se rok 1342 a v něm se odehrála ještě jedna významná událost. Karel totiž zachoval rodinnou tradici a provdal sedmiletou dceru Markétu za šestnáctiletého uherského krále Ludvíka I. z Anjou, kterému se později dostalo přídomku Veliký.

Ubíhala léta a Lucemburkové se semkli. Hodlali pro markraběte Karla získat římskou královskou korunu. Aby odstavili od moci Wittelsbacha Ludvíka Bavora. Zapojil se celý rod. Tahalo se za příbuzenské a diplomatické nitky. Dávaly se záruky a poskytovala se privilegia. A když Karel složil formální sliby papeži Klementovi VI., obrátil se tento na říšské kurfiřty a vyzval je k volbě nového krále. A zřejmě vydal i náležitý pokyn, jelikož ještě než se stal papežem, tak se jmenoval Pierre de Rosieres a na francouzském dvoře učil nejen Karla, ale i Blanku. Vlastně hlavně díky němu jsme v Praze měli už od roku 1344 arcibiskupství. Papeže Klementa VI. a českého královského syna pojilo velké přátelství, takže není divu, že dne 11. července roku 1346 byl Karel pěti hlasy ze sedmi zvolen. Dva kurfiřti se z protestu volby nezúčastnili, jelikož byli spojenci Ludvíka Bavora. Markrabě braniborský a falckrabě rýnský. Ten druhý bude hodně důležitý pro další vyprávění o další manželce…

Teď jsme ale ještě pořád u Blanky, která se stala římskou královnou. Nekorunovanou a korunovaný zatím nebyl ani sám král.

Všechno ukazovalo na válku. Císaři Ludvíku Bavorovi se zmíněné Karlovo protizvolení vůbec nelíbilo. Naštěstí (nebo naneštěstí?), než se cokoliv semlelo, napadla Anglie Francii. Blančin bratr král Filip VI. volal o pomoc. A český král Jan se synem hned vyrazili jako správní spojenci. Jenže bitva u Kresčaku (26. 8. 1346) dopadla pro Francii i pro Čechy katastrofálně. Angličané francouzské vojsko potupně porazili a nám zabili dokonce panovníka. Slepý král Jan Lucemburský padl na bojišti. Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal, se mu stalo osudným… 

Z Karla a Blanky byl rázem nový český královský pár. Jenže měli kupu starostí. Nejdříve proběhl pompézní pohřeb krále Jana v Lucembursku, se kterým bylo hodně zařizování. Poté následovala další politická vyjednávání a zařizování právních a dědických náležitostí v rámci Lucemburků. A také konečně došlo ke korunovaci Karla římským králem. Jenže tak nějak provizorní. Tradiční město Cáchy totiž drželo s Wittelsbachy a odmítlo Karlovi otevřít brány. A tak musel být nový král korunován v Bonnu (26. 11. 1346) a k tomu všemu ještě jen náhradní korunou. Jelikož tu pravou odmítli Wittelsbachové vydat.

Možná i proto nenechal Karel nic náhodě a pro českou korunovaci nechal zhotovit honosnou královskou korunu k poctě sv. Václava. Dne 2. září roku 1347 si Karel a Blanka v Praze vynahradili trochu improvizovanou bonnskou slavnost. Velkolepou korunovaci českého krále a královny vykonal první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Fungl novou a nesmírně nádhernou korunou svatováclavskou. Všeobecné veselí ale mírně kalily neustálé hraniční půtky s vojskem císaře Ludvíka Bavora. Pak, jednoho dne, dostal dvojnásobný král Karel nenadálý a trochu opožděný korunovační dárek. Ludvíka Bavora při lovu na medvědy klepla pepka. Cesta k císařskému trůnu byla volná...

Naplánovaná vojenská výprava do Němec se změnila v triumfální tažení krále říší. Města jako Norimberk, Štrasburk, Ulm, Řezno nebo Basilej otvírala Karlovi brány, klaněla se mu a vzdávala patřičné pocty. A Karel si prý všechny získal tím, že se choval velice vlídně a důstojně. Nehodlal se mstít.

Pak se přehoupl rok a přišel onen přelomový - 1348. Karel založil Nové Město pražské, univerzitu a položil základní kámen ke Karlštejnu. Všude se budovalo a země vzkvétala.

Jenže taky umřela Blanka. Najednou a z ničeho nic dne 1. srpna. S hrůzou se mluvilo o moru, který se tehdy hnal Evropou a Čechám se zatím vyhýbal. Uvažovalo se, že Blanka mohla být ojedinělý případ. Jenže byla opravdu jediná. Spíš se zdá se zemřela na komplikace, které jí způsobily souchotiny. 

Traduje se, že Karel byl z její smrti velmi nešťastný, protože se vlastně znali celý život a byli si velmi blízcí. Přesto se ale občas vyskytne historická šuškanda, že Blančina smrt možná přirozená nebyla. Že mohla být otrávena, jelikož důsledky jedu se občas podobají moru. Kdo za tím mohl být, raději řešit nebudeme. Král Karel se totiž už v březnu roku 1349 oženil s jistou Annou Falckou, která mu politicky velice posloužila…

(pokračování příště)

Fakta: České královny, Jiří Fiedler