Vraždě nezabránila...

... i když byla ráznou a podnikavou ženou. Měla skvělé vzdělaní a svému českému manželovi vždycky dobře poradila. Možná, že právě díky jejím konexím a nenápadnému směrování došlo k jeho významnému povýšení. Na krále.

Jmenovala se Judita a dokonce v Praze postavila most. K němu i k vraždě zmíněné v titulku se dostaneme později. Jelikož nejdřív musíme začít v Durynsku.

Judita, dcera durynského lantkraběte Ludvíka I. a Hedviky z Gudensbergu se narodila někdy kolem roku 1135. Vyrůstala na rodovém hradě Wartburgu a dostalo se jí podivuhodného vzdělaní. Na dívku, jelikož v době, kdy mnozí vysoce postavení a vznešení muži neuměli číst ani psát, Judita zvládala latinu slovem i písmem. A to už jako velmi mladá, protože když jí našli vznešeného ženicha, bylo jí kolem osmnácti let. Nápadník byl o dvacet let starší vdovec se čtyřmi dětmi. Ale byl kníže poměrně mocného sousedního státu. Jmenoval se Vladislav a byl Přemyslovec. Čechy nebyly pro Juditu velká neznámá, protože před ní se tam provdala její starší sestra Cecílie. Za Oldřicha, syna knížete Soběslava I. Ten byl sice také Přemyslovec, ale z větve Soběslavců, značně znepřátelené. Probíhal totiž několikaletý boj o knížecí stolec.

V roce 1153, kdy se Judita s Vladislavem II. brali, byl ženich knížetem už dvanáct let. Jeho první žena a matka čtyř jeho dětí (Bedřicha, Vojtěcha, Anežky a Svatopluka) se jmenovala Gertruda a zemřela ve třiceti letech v roce 1150. 

Léta po vtělení páně MCLIII řečený kníže Vladislav k radě biskupa svého Daniela a jiných velmožů a pánů své země pojal za manželku Juditu, paní vzrůstem a krásou takřka nad lidskou podobu vynikající a jakoby ratolest božskou, sestru to pana Ludvíka, landkraběte Durynského, vznešenou a velmi počestnou, znalou velice umění literního a řeči latinské, což nejvíce povznáší krásu paní vysokých…              Vincentius

S novou mladou a vzdělanou kněžnou přišel do Prahy svěží vítr. A moderní západní myšlení k tomu. Navíc byla Judita lehce nevlastně příbuzná s novým císařem Fridrichem I. Barbarossou. A to bylo pro Čechy taky docela terno...

Dva roky po svatbě se narodil první společný syn, který se proslavil napříč historickým spektrem. Už svým jménem, které dostal při křtu. Přemysl. První toho jména v dynastii po Přemyslu Oráčovi. Iniciátorkou pojmenovaní prý byla Judita, která si před příchodem do nové domoviny řádně nastudovala české dějiny. K druhému jménu Otakar, které se také podílelo na proslavení prvního českého dědičného krále, přišlo knížecí mimino o hodně později.

Juditu zase nejvíc proslavila pohroma v roce 1157. Tehdy se Prahou prohnala velká povodeň a strhla dřevěný most, který stával v blízkosti starého brodu pod hradem. Kněžna dostala nápad - nový most bude kamenný. Takový jako mají v Řezně a ve Würzburgu. To totiž byly jediné dva ve střední Evropě. Vladislavovi se myšlenka na fortelní most zalíbila, protože takové viděl v Itálii. 

A v následujícím roce došlo k daleko významnější události. Vladislavovi II. se vyplatila pomoc císaři Barbarossovi v Itálii, když se bojovalo proti svobodným městům, hlavně proti Milánu. Dostal pro svou osobu královský titul a 11. ledna 1158 se na říšském sněmu v Řezně konala slavná korunovace. Z Vladislava II. se stal Vladislav I. Druhý český král. Bohužel se neví, zda tehdy korunu na hlavu dostala i Judita. Snad ano, protože se předpokládá, že na zmíněné pomoci císaři měla velký poradní podíl.

Zatím se tedy vše dařilo. I stavba mostu, kterému se na počest královny začalo říkat Juditin. Vybudovali ho údajně za tři roky a stál zhruba v místech dnešního Karlova mostu, jen trošku víc k severu. Měřil 514 m a široký byl 6,8 m a říká se, ze byl daleko delší, hezčí a výstavnější než jeho dva předchůdci v Německu.

A Judita? Porodila další dvě děti. Syna Vladislava Jindřicha (1160?) a dceru Richsu (1165?). Král Vladislav stále pomáhal Friedrichu Barbarossovi, nejen v Miláně, ale také v Uhrách, kam se tak trochu cpal byzantský císař.

A teď je čas zmínit se o oné avizované vraždě, ke které došlo jednoho dne roku 1165 v Praze. Podle kronikáře Přibíka Pulkavy Vladislavův syn z prvního manželství, jménem Svatopluk, využil otcovy delší nepřítomnosti k vyrovnání osobních účtů. Nesnášel totiž jistého dvořana Vojslava a napadl ho s dýkou v ruce, zrovna když mluvil s Juditou. Královna se snažila Vojslava bránit tak vehementně, že Svatopluk zranil i ji. Vzápětí Vojslava ubodal. Vladislav II. poté syna nemilosrdně vyhnal ze země. Svatopluk nejdříve našel útočiště v Uhrách, jelikož byl ženatý s Helichou, dcerou krále Gejzy II. Nakonec za pár let zemřel v Německu -  v roce 1169.

Bohužel, ve stejné době se přestalo dařit i králi Vladislavovi. Všechno se pokazilo poté, co se další syn Vojtěch - také z prvního manželství - stal salcburským arcibiskupem. Císař Barbarossa asi měl jiného kandidáta a Vojtěcha neuznal. Odmítl dokonce Vladislavovu "finanční kompenzaci". Slušně řečeno.

Načež to český král v roce 1172 dokopl. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synovi Bedřichovi, rezignoval Vladislav na svůj úřad a uvedl syna na knížecí stolec. Jen tak "na divoko", bez sněmovního shromáždění a aniž by o tom císař věděl. A to se nelibilo ani doma. Jelikož dosud platilo pravidlo, že vládnout má nejstarší Přemyslovec. A tím byl Soběslav II., toho času vězněný na Přimdě. A s ním samozřejmě drželi všichni Soběslavci. Oporu našli u císaře Fridricha Barbarossy, který v září roku 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Oldřich však neměl podporu české šlechty a brzy předal vládu svému bratrovi Soběslavovi. Výše zmíněný konflikt měl dalekosáhlou historickou dohru. Začaly boje o knížecí trůn, které se táhly několik let.

Starý král musel na podzim roku 1173 opustit Čechy. S Juditou a dětmi se uchýlil do Durynska. Zemřel už v lednu následujícího roku. Pohřben byl v míšeňské katedrále a později byly jeho ostatky přeneseny do strahovského kláštera, který založil.

Jeho manželka Judita ho přežila o celých čtyřicet let. Celou tu dobu se starala nejen o své děti, ale prý pečovala o všechny, kteří potřebovali pomoc. Neví se to jistě, ale možná dožila v klášteře, který sama založila. V Teplicích.

V polovině padesátých let se prováděl v Teplicich archeologický průzkum a v prostoru nedaleko krypty románské baziliky byla nalezena kostra neznámé ženy. Podle důstojného uložení a řady dalších dokladů napadla archeology myšlenka, že by to mohla být královna Judita. Díky antropologickému výzkumu, který na nalezené lebce provedl Prof. MUDr. Emanuel Vlček se usuzuje, že jde opravdu o ni.

Jen tak pro zajímavost - lebka o sobě prozradila, že patřila staré ženě ve věku 75-80 let, která měla pevný a kompletní chrup. Klobouk dolů, i zuby měla Judita dobrý...

Musela to být úžasná žena, tahleta Judita. Naučila se několik jazyků, uměla číst a psát a porodila děti, mezi nimiž byl budoucí první český dědičný král. S manželem založila řadu klášterů a postavila první kamenný most v Čechách. A k tomu všemu byla ještě natolik srdnatá, že se pokusila zabránit vraždě...