Uhořela

Strašná smrt. V jejím případě navíc absurdní a zbytečná. Vrátila se totiž do ohnivého pekla pro svou dceru, která už byla dávno venku.

Jmenovala se Pauline Charlotte Iris a pocházela z vévodského rodu Arenbergů. Když jí bylo dvacet let, provdala se v roce 1794 za knížete Josefa II. ze Schwarzenbergu. Ač zřejmě šlo o sňatek domluvený mezi vznešenými rody, bylo manželství od samého počátku velmi šťastné.

Paulina byla velice inteligentní a na svou dobu moderní žena. Své děti kojila a tykala jim, což tehdy byla úplná rarita. Také se aktivně podílela na jejich výchově a vzdělání. A že dětí nebylo málo - měli jich devět a jedna dcerka byla postižená. Paulina byla velice společenská. Nejen na úrovni hoch nóbl společnosti, co se týče plesů, banketů a podobných povinností. Vášnivě ráda se neustále vzdělávala, takže navštěvovala tehdy velmi populární „salony“, kde se probírala literatura, filosofie nebo politika. Hrála amatérské divadlo a také byla velice zručná kreslířka. Dodnes se dochovaly Paulininy malby a rytiny, mezi kterými je mnoho českých výjevů. Rodina totiž nežila jen ve Vídni, ale také na Českém Krumlově, v Červeném Dvoře a na Hluboké.

Až přišel osudný rok 1810… Paulina odjela v létě s manželem a dvěma dcerami do Paříže, která mohutně slavila. Císař Napoleon Bonaparte se totiž oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou. I rakouské velvyslanectví ve Francii se chtělo blýsknout. A tak Paulinin švagr, vyslanec Karel Filip Schwarzenberg, zorganizoval ples na počest císařského páru, a to na 1. července. Pro potřeby slavnosti postavili na zahradě rakouského velvyslanectví v paláci Montesson pod dohledem architekta provizorní sál pro patnáct set hostů. A jelikož se čekal déšť, byl velkolepý altán pokryt plachtami. Interiér okrašlovaly malby, honosné mušelínové závěsy, plyšová sedadla, bezpočet umělých květin a hlavně se svítilo třiasedmdesáti lustry, které byly vytaženy ke stropu. Prostě - jedna hořlavina lepší než druhá.

Půl hodiny před půlnocí se to stalo. Na jednom ze svícnů se převrhla svíčka a zapálila drapérii. Komorník císaře Napoleona záclonu strhl a snažil se ji uhasit. Jenže oheň mezitím přeskočil na malby, které obsahovaly líh, a doslova v několika vteřinách vypukl obrovský požár. Nastala panika. Většině hostů se podařilo s hořícího pekla utéct. Napoleon osobně organizoval evakuaci a svou novomanželku Marii Luisu vlastnoručně vynesl ven. Byla to nepředstavitelná hrůza, protože na hostech hořely i šaty. Ruský kníže Kurakin se zachránil jen proto, že měl oblečení bohatě krumplované zlatem. Utrpěl ale těžké popáleniny. Mnoho lidí tehdy zahynulo a další zemřeli o pár dní později. Nepřežili svá zranění.

Knížeti a kněžně Schwarzenbergovým se podařilo uniknout. Nebyli ani zraněni. Paulína okamžitě začala v davu šíleného zmatku a pochopitelné hysterie hledat své dcery. Našla jen Marii Paulinu. Druhou Eleonoru nikde neviděla. A tak bez rozmyslu vběhla zpátky do sálu, kde hořela i podlaha. Už se nevrátila…

Kněžnu Paulinu po uhašení požáru mohli identifikovat jen podle jejích šperků. Zřítil se na ni totiž strop a zřejmě byla na místě mrtvá. Bylo jí pouhých třicet šest let a byla těhotná…

Kníže Schwarzenberg se už podruhé neoženil. Děti mu pomáhala vychovávat jeho sestra Eleonora Žofie. A jak Paulininy děti dopadly? Některé velmi slavně, jiné prosluly bohužel neslavně. 

Tak například nejstarší Marie Eleonora, pro kterou se matka zbytečně vrhla do plamenů: v roce 1817 se provdala za knížete Alfreda Windischgrätze. No jasně - je to ta, co ji v Praze v domě na rohu Celetné a Ovocného trhu trefila zbloudilá (nebo dobře mířená?) kulka revolucionářů roku 1848.

Dědicem rodu se stal syn Jan Adolf II., který má dodnes velké zásluhy na modernizaci jižních Čech a převážně Šumavy. Neúnavně budoval průmysl a zaváděl novoty do lesnictví, zemědělství a rybníkářství. Po jeho manželce Eleonoře z Lichtenšteina se dodnes jmenuje šumavská obec Lenora.

Syn Felix byl od října 1848 až do své smrti v roce 1852 rakouským ministerským předsedou. Bohužel je ale známo, že svými rozhodnutími značně nabourával probíhající demokratizační procesy v monarchii.

A nakonec syn Bedřich, kterému byl v době Paulininy smrti pouhý rok. Vydal se na teologickou dráhu. Stal se kardinálem a poté pražským arcibiskupem. Velmi se zasloužil o dostavbu chrámu sv. Víta v Praze. Však ho všichni známe z monumentální bronzové sochy, kterou J.V. Myslbek vytvořil pro jeho hrobku - právě v katedrále sv. Víta. Arcibiskup Bedřich Schwarzenberg neúnavně zakládal nadace i dobročinné organizace a také budoval nové kostely. Karlínský chrám sv. Cyrila a Metoděje stojí jen díky němu. Navíc byl Bedřich Schwarzenberg velký český vlastenec. Patřil ke „staročechům“ a byl jedním z těch, kteří peticí požadovali, aby se císař František Josef II. nechal korunovat českým králem.

Takový byl osud čtyř z devíti dětí kněžny Pauliny Schwarzenbergové. Mladé ženy a maminky, která přišla o život, když marně hledala svou dceru v plamenech…