Žába a kat

My pražští pamětníci jsme na tatarák chodívali do vinárny U Zelené žáby. Všichni jsme věděli, že tam je naprosto nejlepší, jelikož není mletý, ale škrábaný. A že je doopravdy ze svíčkové.

Přesto se našli nevěřící, kteří pochybovali. Hlavně mezi těmi, kteří U Zelené žáby nikdy nebyli a byli tam lákáni. Já si ale byla stoprocentně jistá. Jelikož tam tatarák vlastnoručně škrábala maminka mé spolužačky z gymplu a já ji vždycky chodila do kuchyně pozdravit. 

K Zelené žábě táhlo také víno. Nalévali totiž sudové žernosecké. V tomhle případě se zase říkalo, že mimo tuhle vinárnu pijí zmíněný mok  jen papaláši na Hradě. U žáby bylo totiž žernosecké tradiční. Prý sem na ně vášnivě rád a v převlečení chodil král Václav IV., velký milovník pražského nočního života. Neboť si tu vždycky skvěle pokecal s prostým lidem.

V sedmnáctém století u Žáby zase sedával a popíjel slavný pražský kat Jan Mydlář. Nás romantiky sem táhl asi nejvíc on. Protože ve vinárně byla vzadu malá místnost zvaná Katovna. Tradovalo se, že před stovkami let byla zřízena právě pro Jana Mydláře, protože katů se lid vždycky štítil. Našli se ale i tací, kteří si k němu občas sedli. Jedním z nich byla paradoxně Mydlářova budoucí oběť -  lékař Ján Jesenský. Jelikož po čase - hned za rohem na Staroměstském náměstí - musel Mistr Jan Jeseniovi nejdřív vyříznout jazyk, pak mu setnout hlavu, a u Horské brány (dnes Hybernská ulice) jeho tělo ještě rozčtvrtit a vplést do kola. Za jakých okolností k tomu došlo, víme všichni. Psalo se datum 21. června roku 1621 …

No a za našich časů slavného mistra popravčího meče připomínala barevná vitráž s nahozeným motivem muže v kápi. Do Katovny se nedostal jen tak někdo. Byla pro štamgasty nebo velice vzácné návštěvy. A my? Nepamatuju si, že bychom někdy seděli jinde…

Co se týče historie, středověká hospoda v dnešní ulici U Radnice (č. 13/8) údajně šenkovala už za Karla IV. Ke svému domovnímu znamení ale podle pověsti přišla až v roce 1428. Povídá se, že v okolniml nerovném terénu se držívala dlouho voda a tvořila malá jezírka. No a v nich příšerně kuňkaly žáby. Místní z toho byli natolik na budku, že se protivná potvora dostala až na fasádu. Pravda je ale jinde. Žabí znamení dostal dům do vínku až v roce 1654.

Půvabná vinárna, kterou jsme tak milovali, už není. V místě je luxusní restaurace, která tak nějak smázla genia loci starodávného místa. Prostě - stává se, neboť nic netrvá věčně. A tak jsem si užila alespoň dnešní vzpomínku a snad ji i trochu předala dál…