Depresivní královna

Říká se, že byla v životě šťastná jen čtyři roky. V době svého manželství. Tehdy žila v Budíně a byla uherskou a českou královnou. Ráda nás ale moc neměla.

Marie se narodila v Bruselu 18. září roku 1505. Byla výsledkem další postelové smiřovačky svých rodičů, jako ostatně téměř všichni její sourozenci. Její matkou totiž byla španělská královna Jana Šílená a otcem Filip Sličný Habsburský. O jejich bouřlivém životě jsem už psala, a tak přidávám onu vášnivou story do souvisejících článků (Šílená?). Možná i jako důkaz, že geny nikdy nezklamou…

Když byly Marii čtyři měsíce, nechali rodiče své děti - tedy Leonor, Karla, Isabel, Ferdinanda a Marii - v Nizozemí a odjeli do Španělska plnit své vladařské povinnosti. Korunovaný potěr dostala na starost teta Markéta Habsburská, místodržitelka Flander. Měla zajistit řádnou výchovu a vzdělání. Což v budoucnosti splnila se vším všudy. Děti milovala jako své vlastní a ony milovaly ji. Nejvíc ke své tetě přilnula právě Marie, protože Markéta Habsburská byla vlastně jediná „matka“, kterou kdy měla. Osud totiž promíchal karty dost krutě.

Ani ne za rok zemřel ve španělském Burgosu Mariin otec. Se vší pravděpodobností byl otráven. Královna Jana Filipovu smrt neunesla, sebrala jeho mrtvolu a jezdila s ní po Španělsku sem a tam, aby zabránila pohřbu. Často říká, že se tehdy zbláznila úplně a definitivně. Dnes historikové spíš míní, že mohlo jít jen o zoufalý excentrický čin, a že Jana šílená vůbec nebyla. Prostě politika. Příbuzní ji potřebovali odstavit od moci a ona jim svou zvláštní povahou jen soustavně nahrávala. A krádež mrtvoly byla ona pověstná poslední kapka, kterou jim Jana poskytla. Jelikož poté šla do internace, kde  porodila pohrobkovou dceru Kateřinu. Na svobodu se už nedostala. Ve vězení v Tordesillas prožila královna Jana dlouhých čtyřicet devět let…

Brzy se do života svých vnoučat začal míchat jejich dědeček císař Maxmilián I., tedy otec Filipa Sličného a také Markéty Habsburské. Hodlal se totiž nenápadně namontovat do Uher a do Čech, kde vládl král, který na všechno říkal jen „..bene…bene…“, takže se mu všeobecně říkalo Král Dobře. Panoval ale pod jménem Vladislav II. Jagellonský. A měl dvě děti. Páreček. Maxmilián vymyslel, že princezna Anna by si mohla vzít jednoho z jeho dvou vnuků. Ještě nevěděl, kterého. Pro mimino Ludvíka vybral nevěstu hned. Marii. Jednalo se a jednalo, až císař dotáhl sofistikovaný plán do právnického konce. V roce 1515 dosáhl uzavření Vídeňských svatebních smluv. Habsburské a jagellonské děti se vzájemně zaslíbily. Anna žila nejdřív nějakou dobu v nejistotě, ale nakonec dostala Ferdinanda, který jí později v Praze nechal postavit renesanční letohrádek. Z lásky!

No, a Ludvík se zasnoubil s o rok starší Marií. Děti si padly do oka hned při prvním setkání. Marie byla tmavovlasá, snědá a drobná, Ludvík zase bledý a světlovlasý. Drobný ale byl taky, protože byl často nemocný. Ono je s podivem, že vůbec své narození přežil. Jeho maminka Anna z Foix totiž po porodu zemřela.

Další výchova a vzdělávání budoucích švagrových Marie a Anny probíhalo v Innsbrucku. Že aby věděly, jak správně plnit vladařské povinnosti habsburského rodu. Dbalo se ale také na rozvoj osobnosti - Marie se věnovala hudbě, malování, hodně četla, ráda jezdila na koni a milovala lov. Naučila se také několik jazyků. Češtinu v rozvrhu neměla.

Na trůn uherský a český Ludvík nastoupil už jako desetiletý, jelikož jeho papá Vladislav II. Jagellonský roku 1516 zemřel. Za korunované dítě ovšem vládla spíš šlechta. Doba byla divoká. Osmanští Turci už nakukovali do Evropy. A Ludvík Jagellonský sídlil v Budíně, takže turecká hrozba byla o to vyšší.

Mezitím šly roky a dětští snoubenci dospívali. Marie se přestěhovala do hlavního města Uher, aby dokončila své vzdělání a přípravu na královské manželství. V roce 1522 se konečně slavila velkolepá svatba. Hned se dostala pod palbu kritiky v tom smyslu, že takhle se peníze jen zbůhdarma vyhazují oknem, místo aby se investovaly do vojny s Turkem. Však už Sulejman Nádherný bivakoval se svými vojsky jen 300 km od Budína…

Dva zamilované mlaďochy nahnutá válečná situace moc nezajímala. Ludvíkovi bylo šestnáct a Marii sedmnáct. Konečně si mohli dělat, co chtěli. A tak kralovali, vesele konzumovali manželství, pořádali bály, slavnosti a hostiny a jezdili na hony. Občas se věnovali také oficialitám.

Do Čech přijeli brzy po svatbě a lid je vítal mohutnými ovacemi. Pak se ale nějak pohádali s českou šlechtou ohledně ceremoniálu Mariiny korunovace. Marie byla tak vzteklá, že se málem nenechala korunovat vůbec a Ludvíka vytočila šlechta celkově. Zde je nutno podotknout, že právem. Mladý panovník totiž přišel na to, že v době bezvládí české stavy královský majetek kvalitně vytunelovaly. Nezmizely jen peníze, "odkloněny" byly i hrady... A tak měli Marie a Ludvík svornou pifku hlavně na nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu a jeho spojence Paška. Marie měla údajně konstatovat, že v Čechách nebude lépe, dokud zde bude vládnout tahle banda. Načež načuřeně odjeli, aby se sem už nikdy nevrátili. Ale oba dva výše zmíněné české potentáty do roka odstavili od moci. Ale jen na čas. Už tenkrát byli někteří politici nezničitelní...

V průběhu dalších let se neustále bojovalo s Turky a také se za oceánem dobýval Nový Svět. Ve stejném čase švagrové Anna a Marie cepovaly nerozhodného a tvárného Ludvíka ve snaze přetvořit ho na rázného panovnika. Moc se jim nedařilo a navíc to nestihly. V srpnu roku 1526 šel Ludvík Jagellonský hrdinně do bitvy u Moháče. Stala se mu osudnou, neboť Sulejman Nádherný zase vyhrál. A Ludvik se při chaotickém uherském ústupu utopil v bahně.

Z Marie byla najednou nejmladší korunovaná vdova v Evropě. Bezdětná, takže nebyl následník. Nastalo bezvládí a chaos. Marii to ale bylo jedno. Dlouho se nemohla z Ludvíkovy smrti vzpamatovat. Upadla do hlubokých depresí a byla neustále nemocná. Vdovské šaty už nikdy neodložila a pro milovaného manžela truchlila až do své smrti. Všechny nabídky k sňatku odmítala, i když ji přemlouval její bratr Karel V. (od roku 1519 šéf všech Habsburků a císař), kterého si velice vážila a byla na něm ekonomicky závislá. A tak hned odmítla nabídku nového (a sporného) uherského krále Jana Zápolského. To by se ještě dalo pochopit. Ale že nechtěla ani skotského krále Jakuba V., nechápal nikdo. Marie byla prostě na dně. Nějakou dobu jen tak přežívala…

Když v roce 1530 zemřela Markéta Habsburská, místodržitelka Nizozemí, císař Karel V. namotivoval svou smutnou sestru, aby vzala post po své milované tetě. Marie to udělala. V té době už nějakou dobu žila na císařském dvoře. Moc nad Flandry převzala v Lovani roku 1531. Jenže po roce zase sklouzla do depresí. Měsíce trvalo, než se dala dohromady. Pak chytila druhý dech a Nizozemí vládla dlouhých 25 let.

Markéta Habsburská vychovala svou neteř opravdu dobře. Po smrti své sestry Isabel - dánské, norské a švédské královny - se Marie ujala jejích dvou dcer. Své neteře Cristinu a Doroteu natolik milovala, že dokonce odporovala svému císařskému bratrovi, když v něm zafungovaly dědečkovy geny. Ale přemluvit se jí ho nepodařilo. Třináctiletá Cristina si musela vzít čtyřicetiletého milánského vévodu Franceska II. Sforzu, aby se další habsburské chapadélko dostalo do Itálie. Neboť například v Parmě už jedno bylo - tam provdal Karel V. svou nemanželskou dceru Markétu.

Po celá léta si byla Marie s Karlem velmi blízká. Byla jeho oporou i rádkyní. A tak chápala důvody jeho abdikace (m.j. opakované psychické problémy), ke které došlo v říjnu roku 1555. Stála při něm celou dobu a podporovala ho. Drama to ale zase takové nebylo, jelikož císařský flek zůstal v rodině. Na trůn přece naskočil další bratr Ferdinand, který už byl dávno králem uherským a českým. Samozřejmě za opory své choti Anny Jagellonské.

Jakmile se vše vyřešilo, složila Marie místodržitelskou funkci a spolu se sestrou Leonor odjela do Španělska, kde se obě rozhodly žít v ústraní.

Pak ale přišel rok 1558 a v něm jedna rána za druhou. Nejdříve zemřela v únoru Leonor a po ní v září Karel V. Poté požádal Mariin synovec - španělský král Filip II. - svou tetu, zda by mu zase na nějaký čas nevypomohla v Nizozemí jako místodržící. A Marie mu to slíbila dopisem datovaným 8. října. Jenže jí nebylo dáno slib splnit. Zemřela nečekaně už za deset dní - 18. října roku 1558. A prý až na smrtelné posteli si vzpomněla, že bývala také královnou českou. Marie totiž vždycky raději uváděla, že kdysi panovala v Uhrách…