Loket, má láska…

Zamilovala jsem se. Je to s podivem, jelikož jsem dáma v letech, co se narajzovala už dost. A co taky ledacos viděla. Dokonce i na opačné straně zeměkoule.

V Lokti jsem ale byla minulý týden poprvé. A určitě ne naposled. Městečko s hradem uprostřed vás vcucne rovnou do středověku. Taky lidé jsou tu jak z jiné doby. Z té hezčí. Jsou milí, povídaví a ochotní. A co vlastně, mimo nich, dělá Loket Loktem?

Tak za prvé - loket sám

Za druhé - hrad 

Když bydlíte proti osm set let starému stavení a máte ho za oknem, fotíte pořád. Měli jsme štěstí na veškeré počasí, takže máme hrad ve všech jeho metamorfózách.

 

Za třetí - Zakletý purkrabí

Meteorit je ze slitiny železa a niklu a před rozřezáním vážil minimálně 107 kg. Ten největší kus si odvezli do Vídně. Ještě za c.k. ...

Za čtvrté - schody

Jsou všude. Vedou nahoru a dolů a bez nich se nikam nedostanete. Z mého hlediska je to horší už jen na Machu Picchu.

Když jsme na hradě sestupovaly do podzemí s expozicí útrpného práva, upozornila jsem ségru na podbarvující kvílení, které se linulo z hlubin. Konstatovala suše, že ona sama bude kvílet daleko pronikavěji, až po těch schodech poleze zase nahoru...

Následuje několik názorných ukázek útrpných loketských schodů:

Ty úplně nejhorší jsem nezdokumentovala, protože jsem neměla sílu vytáhnout foťák...

Za páté - hradby a opevnění

Za šesté - kozy

Pod hradem na stráních, skalách a skalkách žijí kozy kamerunské. Za nás byly - bohužel - ještě zazimované. A tak nám domorodci vyprávěli, jak jsou chytré a stále nacházejí úniky ze sofistikovaných ohradniků. Rády se totiž promenují po městě. Přesto je mají místní starosta a radní natolik rádi, že jim vztyčili pomník!

Za sedmé -  Ohře a její mosty

 

Za osmé -  kachny, kachny, kachny… a dvě labutě

Jsou vypasené a pořád chtivé. Jakmile se přiblížíte k vodě, už pavlovovsky reflexují. Nezapomenutelná jsou kachní přistávání na vodě, když brzděj patičkama. Většinou je brzdná dráha delší, než by chtěly, čímž jste obohaceni o jejich zoufalé pohledy. Musíte s sebou ovšem mít něco k snědku. Labutí pár je naopak naprosto vyrovnán. Ladně připluje a v klidu čeká. Každý je okouzlen, a tak krmí a krmí...

Za deváté - skály a skalky

 

Za desáté - ulice, uličky, náměstí, domy

Za jedenácté -  amfiteátr

 

Za dvanácté -  restaurace s roztodivnou krmí

Nebojte se experimentovat. V jedné z nich, která vaří staroslovanskou kuchyni s ruským přídechem, jsme k boršci dostali přikousnout čtvrtku cibule a špek. O tom jsem zatím četla jen v ruských pohádkách. A taky nabídli domácí ječný chleba pečený v tradiční staroslovanské peci. Z ní pocházel i neskutečně dobrý telecí šašlik.

Na jiném místě, kde vaří skvělé místní pivo Florián, jsme zase měli nejlepší smažené olomoucké syrečky našeho života.

Nakonec jsme se zamilovali do nenápadné elegantní hospůdky s rodinnou atmosférou. Doporučila nám ji hodná "hradní" paní. 

 

Za třinácté  - nešťastně nepolapitelné „Loketské perníčky“

To budou asi ony. Bohužel nám nebylo dáno je ochutnat, ba ani spatřit. Šli jsme si pro ně celkem třikrát. O víkendu měli zavřeno. Stavili jsme se tedy v pondělí, ale zjistili jsme, že v pondělí mají zavřeno taky.Tak jsme zašli v úterý před druhou, ale měli otevřeno až od tří. Jelikož jsme měli v nohách už tisíce schodů a také jsme prošli zmíněnými opulentními jeleními hody, vzdali jsme to. No, a ve středu jsme se vraceli domů...

Čert vem perníčky! Ale na druhou stranu - člověk si má přece v každém místě, kde se mu líbí, něco hezkého odepřít. Proč? No přece, aby se mohl vrátit…

~~~~

...pokračování v pondělí (budou detaily)...