Šárka Bayerová

O první pražské kavárně

21. 03. 2016 9:00:00
Pokud teď někdo zavětřil, že jsem třeba přehodila blogerský kabát a dala se na politiku, tak to teda fakt ne. Poslední dobou se o "pražské kavárně" mluví v úplně jiných souvislostech a já nemám ráda účelové a plané zobecňování.

Takže jsem zásadně pro, aby kavárna zůstala tradiční kavárnou. A především v Praze, jelikož je tady historicky podložená.

Pročež slyšte, jak k nám kafe vlastně přišlo.

Už v sedmnáctém století, ale v malých dávkách. Káva se totiž prodávala jen v lékárnách. Pražané tehdy vůbec netušili, co se z oněch voňavých zrnek dá vytvořit. Musel je to naučit až exotický východní cizinec - Armén ze syrského Damašku.

Jmenoval se Gorgos Hatalah el Damški, později po latinsku Georgius Deodatus Damascenus. Jeho otec byl obchodník, a tak v roce 1690 pověřil synka nákupem kávy v Káhiře. A Gorgos se z rodného Damašku vydal na dalekou cestu. Jenže se rozhodl využít danou možnost i jinak. Nikdy neměl moc obchodního ducha, vždycky měl zájem spíš o filosofii a táhlo ho to k duchovní sféře. Proto se rád pouštěl do řeči se světaznalými mnichy všech církví a řádů. Jednou se zaposlouchal až tak moc, že nechal obchod obchodem a odjel do Říma, aby konečně viděl ono proslavené "věčné město". Už tehdy Gorgos mluvil, jak bylo u obchodníků běžné, několika jazyky. Ani v Římě v tomhle směru nezahálel. Naučil se latinsky a zvládl němčinu. Údajně s pomocí jezuitů.

Jenže, z duchovních věd se nenajíš. A tak se Gorgos zanedlouho vrátil k tomu, co jakž takž uměl - k obchodu s kávou. V roce 1704 se octl ve Vídni a věřil, že se tu uchytí. Jenže monopol s kafem už měl dávno zabraný nějaký Polák. A pak tápajícímu mladému Arménovi zase pomohli mniši. Informací, že česká Praha má zatím kávové pole naprosto neorané.

Gorgos hned koupil několik pytlů kávy a od kámošů jezuitů si nechal napsat doporučení. Načež vyrazil do Matky měst s jednoznačným cílem - naučit Pražany pít kafe.

A šel na to fikaně od folklorní podlahy. V tradičním orientálním kaftanu a v botách se zdviženými zakroucenými špičkami procházel ulicemi, přičemž vypadal následovně: na hlavě měl speciálně upravený turecký turban a na něm prkýnko, na kterém stála džezva s uvařenou kávou, v levé ruce pánev s řeřavým uhlím a v pravé třímal truhličku, kde byl třtinový cukr a tradiční koflíčky. A šířil kolem sebe vůni. Zpočátku ochutnávali zájemci neznámý nápoj vstoje, byvši přílákáni mohutným reklamním vyvoláváním "Araba", jak se v Praze Arménovi začalo říkat. Kávové halekaní probíhalo nejdřív v němčině, brzy ale i v roztomile komolené češtině.

Jako základna sloužil Gorgosovi jediný pronajatý pokoj v domě v Liliové ulici na Starém Městě. A když se obchodu začalo dařit, zařídil si místnost na nalévání kávy nejdříve v dřevěné boudě u Karlova mostu a pak později na Malé Straně - v domě U Tří pštrosů - hned vedle Mostecké věže.

Kávová živnost jen kvetla. Zákazníci se vraceli a závislost na kafi očividně rostla. Gorgos si najednou mohl koupit dům, ve kterém kdysi začínal. A tak v Praze v domě U Zlatého hada vznikla kafírna - první regulérní pražská kavárna. Psal se rok 1714.

Z Gorgose se stal Georgius Deodatus Damascenus, vážený pražský měšťan. Dokonce se oženil s českou děvou Annou, se kterou si později pořídil tři děti.

Jenže si nedal pokoj. V úspěšném kavárníkovi se zase probudil filosof. Deodatus začal psát a vydávat (vlastním nákladem) učené traktáty v latině a v němčině. A v jednom z nich se pustil do pražských Židů, jakoby netušil, kdo v Praze vládne obchodu. Od té doby to začalo jít s kavárnou s kopce. Dokonce i žena s dětmi od Deodata utekla.

A tak se pražský Armén ještě pokusil o štěstí v Lipsku, kde se zapojil do obchodu s čajem. Úspěšný ale nebyl. Brzy se vrátil se do Prahy, ale na svůj bývalý úspěch a slávu už nenavázal. Georgius Deodatus Damascenus zemřel roku 1730 jako zcela chudý muž.

Kávová tradice nám ale po něm - naštěstí - zůstala. Bez politiky, a proto tak voňavá...

Autor: Šárka Bayerová | karma: 24.62 | přečteno: 1081 ×
Poslední články autora