Uherských. A další česká kněžna z ciziny, která u nás podporovala stavebnictví. Její největší dílo se nám ale nezachovalo. Zůstal jen název ulice…
V Panonii dostala jméno Erzsébet, tedy Alžběta. Narodila se někdy kolem roku 1144 v manželství uherského krále Gejzy II. a Eufroziny Kyjevské. Po ní přišli na svět dva již zmínění pozdější královští bratři: Štěpán III. a Béla III. Všichni byli Arpádovci.
Když bylo Alžbětě asi tak třináct let (1157) provdali ji za patnáctiletého českého kněžice Bedřicha, prvorozeného syna Vladislava II. Hned jak pubertální synek trochu dospěl, přiklepl mu otec olomoucký úděl. Takže od roku 1164 žili mladí manželé převážně na Moravě. A na svět také postupně přicházely jejich děti: Vratislav, Žofie, Helena, Olga, Markéta a Ludmila…
Pak přišel osudný rok 1172. Tehdy totiž Vladislav II. rezignoval, aby zajistil nástupnictví právě pro Bedřicha. A také ho hned uvedl na knížecí stolec. Tímto aktem ale spustil lavinu politických třenic, vleklých bojů a také živoření Českého státu, které trvalo čtvrt století. Vladislav II. totiž nerespektoval stařešinský řád a zkusil primogenituru. To se ale vůbec nelíbilo přemyslovské větvi Soběslavců - jmenovitě Soběslavovi, Oldřichovi a Václavovi. Neboť nejstarším Přemyslovcem s právem na stolec (podle stařešinského řádu) byl právě Soběslav. A ten seděl zavřený na Přimdě, kam ho po opakovaných sporech umístil Vladislav už před několika lety.
Soběslavovi bratři Oldřich a Václav hned zajeli k císaři Fridrichovi Barbarossovi a nastínili český dynastický problém. A císař je naprosto nečekaně podpořil. I když Vladislav II. léta dělal, co mu na očích viděl, za což dokonce roku 1158 dostal královskou korunu. Tedy jen pro svou osobu. A tak si asi Vladislav myslel, že jsou s Barbarossou kamarádi. Nebyli. Císař zbavil Bedřicha moci a na knížecí stolec uvedl Oldřicha (1173). Jenže ten zas neměl oporu u šlechty a raději předal vládu z Přimdy osvobozenému bratrovi Soběslavovi, který začal vládnout jako toho jména druhý.
Bývalý král a kníže Vladislav II. se raději uklidil s manželkou Juditou, dětmi (mezi nimiž byl i mladíček Přemysl, později zvaný Přemysl Otakar I.) a také s Bedřichovou rodinou do Durynska, na statky své ženy. A hned následujícího roku zemřel.
V průběhu let kníže Soběslav spolupracoval s Fridrichem Barbarossou a pomáhal mu jako spojenec. Jenže se taky občas stavěl na zadní. A když se ještě zapletl svými územními požadavky do sporu Barbarossy s papežem, byl nakonec obětován. Papež šoupnul Soběslava do klatby a rudovousý císař, aby si papeže usmířil, zbavil Soběslava vlády. A na knížecí stolec zase posadil Bedřicha, který zrovna pobýval na jeho dvoře.
Počátkem roku 1178 dorazil kníže Bedřich konečně do Prahy a zmocnil se hradu. Vzápětí přijela i Alžběta s dětmi. A jelikož své manželce Bedřich důvěřoval, svěřil jí správu Čech a odjel na dvorský sněm do Würzburgu. Jen ale vytáhl paty ze země, pokusil se Soběslav zmocnit Prahy. Alžběta hrad uhájila a ještě stihla varovat manžela vracejícího se z Němec. Následovala krvavá bitva u Loděnice (u Berouna), která se oderála 23. ledna roku 1179. Navrch měl Soběslav - Bedřich údajně se svým vojskem tak usilovně prchal, že se zastavil až v Prčici. Zřejmě přímo u Vítka...
Jenže za čtyři dny se karta obrátila. Hlavně díky Alžbětě, která pro svého manžela získala mocného spojence na Moravě. Měla totiž dobré vztahy s Konrádem II. Otou Znojemským, který hned vyrazil ku Praze.
Traduje se, že převelice zbožná Alžběta slíbila Bohu, že „propůjčí-li vítězství jejímu muži, postaví kostel na témže bojišti“. I když byl začátek bojů krušný a štěstí se klonilo spíš na Soběslavovu stranu, nakonec jako zázrakem vyhrál Bedřich. Hlavně proto, že 27. ledna Konrád II. Ota dorazil v pravou chvíli.
Načež Alžběta splnila svůj slib a na bývalém bitevním poli nechala vystavět kostel zasvěcený sv. Janu Evangelistovi. Už tenkrát se místu začalo říkat „Na bojišti“. A říká se mu tak dodnes. Jde o pražskou ulici poblíž náměstí I. P. Pavlova, ve které je slavná „Švejkova“ hospoda „U kalicha“.
Alžbětin románský kostel ale nepřežil. Nejdřív ho pobořili husité a pak ho doklepla třicetiletá válka. Následně byly jeho ruiny zplanýrovány a v místě vznikla nová zástavba. Základy kostela archeologové odkryli v letech 1929 a 1982. A tak víme, že chrám stával v oblasti, která je dnes ohraničena ulicemi Kateřinská, Ječná, Sokolská a Na bojišti. Nález byl zakonzervován ve dvoře novostavby v Kateřinské ulici.
Další panování knížecího páru moc úspěšné nebylo. Bedřich vládnout neuměl a pořád si nerozuměl se šlechtou. Alžběta se zase prý příliš pletla do církevních záležitostí. Nakonec napjatá situace přešla do vzpoury. A povstalci si zvolili za vůdce Konráda II. Otu. Takové jsou přemyslovské paradoxy. Tentokrát se příbuzní a bývalí spojenci rozhádali o olomoucký úděl.
Konrád se zmocnil Pražského hradu a Bedřicha vyhnal. Sesazený kníže samozřejmě hned utíkal k rudovousému císaři pro zastání. Načež Barbarossa oběma sokům předvedl, kdo je de facto v Čechách pánem. V sále dramaticky „vyzdobeném“ katovskými širočinami - jako mementem, jak by taky mohl celý spor dopadnout - potvrdil Bedřicha ve funkci knížete. Následně mu sebral Moravu, kterou předtím povýšil na markrabství a celou ji svěřil Konrádovi II. Otovi. Ovšem až poté, co ji prohlásil říšským lénem. Čímž virtuózně oslabil moc Českého státu.
Bedřich s Alžbětou se mohli vrátit do Prahy, ale klidu si vůbec neužili. Šlechta se bouřila pořád, a tak poměrně neschopný kníže soustavně rajzoval za hranice a hledal nové spojence. Alžbětu nechával doma, aby hájila Pražský hrad. Což se jí dařilo.
V roce 1185 využil Bedřich Barbarossovy cesty do Itálie a zorganizoval invazi na Moravu. Výpravu vedl jeho mladší bratr, budoucí Přemysl Otakar I. A byl úspěšný. Poté, co s vojskem zpustošil půl Moravy, vyhrál 10. prosince bitvu u Loděnic poblíž Moravského Krumlova. Šlo ale o dost zoufalý triumf. V krvavé řeži padlo na čtyři tisíce vojáků a obě strany byly natolik zdecimované, že už nebyla síla k dalším akcím. Konrád se stáhl.
Podle Jarlochova letopisu se roku 1186 Konrád Bedřichovi podrobil v Kníně, kde se z nich znovu stali spojenci. Tentokrát proti Barbarossovi samému. Aniž by o tom císař věděl, rukou společnou a nerozdílnou zrušili lenní závislost Moravy na římskoněmecké říši. A Bedřich zřejmě přislíbil Konrádovi nástupnictví…
Uběhly tři roky a 25. března roku 1189 kníže Bedřich zemřel. Jeho vdova Alžběta byla ale úplně jiná nátura, než její vcelku neakční manžel. Bylo jí čtyřicet a nehodlala se vzdát moci. Opevnila se na Pražském hradě (však už to měla natrénované z minulosti) a vytrvale zabraňovala ve vstupu Konrádovi III. Otovi, který se už třásl na knížecí stolec. Chtěla oplátkou zpátky Olomoucko. Bývalo přece kdysi její a jejího manžela…
Konrád naoko souhlasil. Jakmile se ale usadil na Pražském hradě, odmítl olomoucký úděl vydat. Následně převzal vládu a rezignoval na titul markrabětě, čímž opětovně spojil Čechy a Moravu do jednoho celku. Dokonce se souhlasem Fridricha Barbarossy.
Alžběta tedy nakonec prohrála. Co se s ní dělo dál, se neví. Poslední zpráva o cílevědomé a urputné kněžně je v doksanském nekrologiu, kde je zaznamenáno, že „Alžběta kněžna Čechů“ zemřela 12. ledna. Letopočet uveden není. Se vší pravděpodobností se tak stalo už roku 1190…
