Ani v islámském světě to Židé neměli ve středověku lehké. Přesto ale i v něm přišla na chvíli doba klidu a jistoty.
Navazuje na: Život v odlišení - 2. část (V islámském světě)
Když začali muslimské oblasti ovládat Turci, židovský život se trochu zlepšil. Obzvlášť za panování sultána Sulejmana Nádherného, který nebyl jen krutý dobyvatel, ale v mnoha ohledech také osvícený panovník. Židovské rozlišovací znaky přestaly být povinné. Ale Hebrejci si už asi tak nějak zvykli, takže chodili dál ve stejném stylu. Nosili žluté turbany a dlouhé tuniky stažené v pase. Ale přesto dali průchod módě a luxusu na svých kabátcích, které bývaly z velmi skvostných a tudíž i drahých látek Na nohy v ponožkách si Židé obouvali fialové turecké pantofle. Když do Osmanské říše dorazila - lépe řečeno utekla - velmi početná židovská skupina ze Španělska, lišila se svým oblečením hodně. O Sefarditech ale až příště. Jsou natolik výjimeční a významní, že si zaslouží vlastní článek…
Jak Turci dobývali nová území, pohlcovala jejich říše i dávné židovské diaspory. Například v makedonsko-řecké Soluni měli Hebrejci modře olemované čapky a nosili jakýsi spodní oděv purpurové barvy. Přes něj si přehazovali plášť se širokými rukávy, který se zapínal u krku. Pásky a ani límce šaty neměly, v pozdějších letech se ale objevila široká šerpa. Jeden čas bylo zvykem nosit vysoké čepice, které se dokonce zdobily ornamenty z tepaného zlata.
Velmi početná a pradávná diaspora byla už od fénických a římských dob na území dnešního Tuniska. V průběhu let přijali místní Židé arabský styl oblékání. A tak nosili muži v 16. století modrou tuniku bez límce, s volnými rukávy, lněné široké spodky, černé pantofle a na hlavě černou čepici. Jejich ženy se oblékaly daleko nákladněji. Běžná byla hedvábná tunika a pod ní široké saténové kalhoty. Ty se od kolen dolů zužovaly, protože tam měly poutavou zlatou nebo stříbrnou výšivku, která musela být - pochopitelně - viditelná. Na nohou nosily Židovky ponožky a vyšívané pantoflíčky. Hlavu si zdobily fezem a přes něj přehozeným velkým barevným šátkem s třásněmi. Na veřejnosti se pak zahalovaly do jemné hedvábné šály, ale obličej si nezakrývaly. Vdané se poznaly podle pásku přes tuniku.
Také na dnešním území Alžírska žili Židé už za Římské říše. A když přišli Arabové, i tady začala platit výše zmíněná pravidla. Jako první zaznamenal místní styl odívání španělský benediktin Diego de Haedo v roce 1612. Rozdělil alžírské Židy do třech kategorií: původem uprchlíky z Pyrenejského poloostrova, Židy z Mallorky, Francie a Itálie a domorodé turecko-africké.
Španělští Židé se odlišovali kulatými klobouky s bohatými toledskými výšivkami. Přistěhovalci z Mallorky, Francie a Itálie zase chodili hlavně v černém. Někteří starousedlíci se oblékali v tureckém stylu - mívali žluté turbany z různých typů látek. Jiní se zase blížili stylu maurskému. Hlavně svými červenými fezy, které si omotávali pruhem bílé látky. A aby byli rozeznatelní od Arabů - museli mít Židé nad čelem nezakrytý pramen vlasů. Jako další si oblékali košili a široké kalhoty. Následoval černý kaftan a přes něj bílý (někde i černý) plášť zvaný albornoz. Ve Španěsku dodnes zůstalo jeho jméno - říká se tak županu. Boty tady Židé nosit nesměli, jen pantofle. Tak dopadly i ženy - prostě žádné střevíčky. Šaty ale mívaly Židovky téměř stejně honosné jako místní Maurky. Když si dívky nebo manželky vyšly ven, tvář si sice zakrývaly bílým závojem, ale vždycky jim bylo vidět čelo a oči. Viditelný rozdíl byl mezi maurskými a židovskými nevěstami. Židovky neměly při tradičním zdobení rudou a tváře tolik v oblibě hennu. Často dávaly přednost bílé barvě. A také milovaly a nosily daleko víc šperků najednou - náhrdelníky, prsteny a hlavně velké a doslova umělecky propracované zlaté náušnice s perlami.
Nakonec se ještě podíváme do Maroka, do velice významné židovské oblasti. Místní Židé se hodně podobali alžírským, protože i oni tu žili už za Římanů. Jenže od samého počátku arabskomuslimské nadvlády žili v permanentním strachu. Různí panovníci nutili Židy ke konverzi. Proto dávní usedlíci raději odcházeli do horských a pouštních oblastí. Velká komunita zůstala ve městě Fez a docela dlouho i vzkvétala. V jedenáctém století, za vlády poměrně tolerantních berberských Almoravidů, přicházeli z celé říše židovští učenci, takže tu vzniklo velmi významné centrum. V dalším století ale převzali vládu krutí Almohadé, jejichž panovníci Hebrejce tak vytrvale pronásledovali, že úplně vyhladili několik jejich komunit. Právě tehdy musel Maroko opustit filosof a lékař Maimonides. Jen tak na okraj - zmíněná dynastie asi měla v oblibě polštáře, jelikož ten se dodnes ve španělštině řekne "almohada". Zpět k Hebrejcům - ty od úplné zkázy naštěstí zachránilo vymření Almohadovců...
Následovaly další a další dynastie, které se k Židům chovaly různě. Bylo to jak na houpačce. Je známo, že co se oblečení týče, i tady měli Židé zakázané boty. Na hlavě nosili povinný černý turban s červeným látkovým pruhem. Později klobouk. Protože i sem, do nejzápadnější části oblasti zvané "Maghrebi" (Libye, Alžírsko, Tunisko, Maroko) přišli Sefardité a přinesli s sebou trochu jiný styl. A o tom zase příště, jak už jsem avizovala...
Bonus: sefardská píseň z Maroka (v jazyce ladino)
