Zlikvidovala krále

Byla tanečnice. Tak krásná, že onen král úplně ztratil pud sebezáchovy. A jelikož se všechno událo v revolučním roce 1848, stálo ho to trůn...

Celý svět ji znal jako španělskou tanečnici Lolu Montez. Byla ale z Irska a jmenovala se Marie Dolores Eliza Rosanna Gilbert. Narodila se roku 1821 patnáctileté matce (snad tanečnici) Elize Oliver, která možná pár kapek španělské krve měla. Říká se to. Otcem se stal britský voják Edward Gilbert, který byl za dva roky odvelen do Indie, kam odjel i se svou rodinou. Exotiky si ale moc neužil, jelikož hned dostal choleru a umřel. Jeho mladá vdova dlouho netruchlila. Brzy se provdala za důstojníka jménem Craigie, který pocházel ze Skotska. A tam také hned poslala svou malou dceru na vychování. K rodině jejího otčíma.

Noví skotští příbuzní z Loly (zdrobnělina z Dolores) málem zešíleli. Prý si neustále vymýšlela nová a nová originální alotria. Jednou například dekorovala paruku ctihodného muže sedícího před ní v kostele kvítím ze svého pugétu. Jindy ji odchytávali nahatou v ulicích. Prostě na sebe pořád upozorňovala a byla naprosto nezvladatelná. A tak ji poslali do penzionátu v Sunderlandu, který vedla její nevlastní teta s manželem. Lole bylo tehdy jen deset let. Zpočátku byli všichni okouzleni její zvláštní krásou. Měla olivovou pleť, dlouhé tmavé vlasy a překrásné hluboké oči. A nezkrotný temperament. V Sunderlandu s ní vydrželi jen rok. Naprosto vyšťavená teta Lolu raději předala do přísnějšího zařízení v Bathu, kde doufala v “sofistikovanější výchovu”, jak uvedla ve svém dopise.

Když bylo Lole šestnáct, provdala se za plukovníka Thomase Jamese a hned s ním utekla do Indie. Manželé žili nějakou dobu v Kalkatě, ale rozešli se po pěti letech. Lola se vrátila do Londýna a po nějaké době usoudila, že bude exotickou tanečnicí. Krásná byla dost, vypadala jako z jižních krajin, a navíc po matce (prý možná Cikánce) zdědila pohybové nadání. A v Indii také ledacos odkoukala...

Zrodila se “Lola Montez, španělská tanečnice”, která debutovala v Londýně v červnu roku 1843. Byl to sukces. Všichni byli z “cizokrajné” umělkyně naprosto paf. Pak v ní ale někdo poznal bývalou paní Jamesovou a nenechal si to pro sebe. Byl z toho strašný skandál. Takže se Lola sebrala a přemístila se na kontitent.

Nejdřív žila ve Francii, kde se okamžitě proslavila. Ani ne tak svým tanečním uměním, jako spíš svou nepřehlédnutelnou krásou. Pohybovala se ve vysoké společnosti, takže brzy zjistila, co je nejjednodušší. Nechala se vydržovat, ale vystupovala dál. Díky svým movitým známostem žila v přepychu. Stala se kurtizánou a ještě k tomu slavnou umělkyní. A tak se seznámila s výkvětem pařížské společnosti - hlavně s malíři, spisovateli, hudebními skladateli a dalším kulturním výkvětem. Přátelila se například s oběma Dumasovými. S proslaveným proutníkem Alexandrem starším ale prý o něco víc...

Když se Lola stala milenkou hudebního skladatele Franze Liszta, dostala se do svérázné partičky kolem spisovatelky George Sand. To je ta, co kouřila doutníky, chodila v kalhotách, a jako milence si pořídila Fryderika Chopina. Lole se v extravagantní a divoké společnosti dost líbilo, ale pak se Lisztem pohádali a rozešli.

Načež přišla další láska. Mladý novinář Dujarrier, se kterým se prý hluboce milovali. Vážně - jak v románu. Jejich idylka ale skončila roku 1845, když se Dujarrier nechal zabít v souboji. Ač neměla Lola s čestnou půtkou nic společného (nestříleli se kvůli ní), byl to průšvih. A další špatná reklama, i když tahle ztráta opravdu bolela...

Pročež se Lola zase přemístila jinam - do Bavorska. Při prvním představení v Mnichově měla sice úspěch, ale majitel divadla byl nějaký prudérní. Po shlédnutí jejího údajně velmi odvážného a pohoršujícího vystoupení zrušil všechny další domluvené termíny. Lola se strašně urazila a vydala se hledat spravedlnost na nejvyšší místa - do královského paláce. A Ludvík I. Bavorský ji přijal.

Říká se, že při audienci, které byl přítomen dvůr, se šedesátiletý král Loly obdivně zeptal, zda je její půvabné tělo dílem přírody či nadpozemským výtvorem. Umělkyně prý požádala o nůžky a když je dostala, rozstříhla si šaty a odhalila svá ňadra. Načež vyzvala krále, aby stav posoudil sám. Ještě ten den dostala Lola smlouvu na celou šňůru představení v nejprestižnějším mnichovském divadle. A taky se stala královou milenkou...

Ale nějak jí to stouplo do hlavy. Své postavení prý dost zneužívala, a tak jí bavorský lid začínal mít dost. Traduje se, že králova favoritka všude chodila s bičíkem, kterým občas přetáhla ty, co se jí znelíbili. A když se ještě provalilo, že Lola usiluje o bavorské občanství (soustavným hučením do panovníka), aby dosáhla na šlechtický titul, už ji nešetřil nikdo. Mnichov byl plný nenávisti  a posměšných karikatur. Panovník ale byl v klidu. Nakonec, Lola nebyla jeho první milenkou... A v politice si král taky vedl svou - opozice mu byla ukradená. Přes veškerý odpor se v roce 1847 z Loly stala hraběnka z Landfeldu. Což byla poslední kapka. Ludvík I. Bavorský ztratil poslední zbytky podpory. A když vzápětí přišel revoluční rok 1848, a studenti vyšli do ulic (m.j. i kvůli Lole) atmosféra zhoustla. A král, místo aby se pokusil o nějaké řešení, zavřel ze vzteku univerzitu. Načež to definitivně ruplo. Opozice donutila krále k abdikaci...

A Lola? Zase pláchla. Tentokrát do Švýcar. Tam nějakou dobu čekala, zda se její vznešený milenec bez trůnu rozhoupe k exilu po jejím boku. Když nedorazil, vrátila se koncem roku do Londýna. A hned se tam vdala za mladého kavaleristu George Trafforda Healda. Jenže - ouha! S exmanželem Thomasem Jamesem žila pouze v rozluce, takže se z ní stala bigamistka. Tradiční Británie byla zase v šoku, a tak se pár přestěhoval nejdřív do Francie, a potom do Španělska. Dlouho spolu nevydrželi  - po dvou letech se rozvedli. A Lola se rozhodla navštívit Ameriku. Neboť na Západě právě kulminovala zlatá horečka.

V letech 1851-1853 slavila Lola v Kalifornii obrovské úspěchy. A nebyla by to ona, kdyby si v San Francisku nenašla ženicha. Tentokrát provinčního novináře Patricka Hulla, se kterým se přestěhovala do zlatokopeckého městečka Grass Valley. Manželství šlo brzo do háje, ale Lola, ta byla nezničitelná. Otevřela si luxusní saloon, kde se večer co večer scházeli nejvlivnější muži z okolí. A Lola jim nejen tančila...

Ač se jí stále dařilo, zatoužila vidět Austrálii. Možná i proto, že zlato tam bylo momentálně taky na prvním místě. Nápad Lola zrealizovala, a roku 1855 vyrazila na australské  turné. Vystupovala ve velkých městech, ale i v zapadlých hornických centrech. V Melbourne vzbudila senzaci svým Pavoučím tancem. Zvedala při něm totiž sukně tak vysoko, že všichni viděli, že je “naostro”. A tak se i u protinožců našli “ctihodní občané”, kteří se domohli zrušení Loliných představení. A jedny noviny o ní psaly tak hnusně, že přišel ke slovu pověstný bavorský bičík. Lola jím ztřískala šéfredaktora.

Po návratu do Kalifornie moc dobře nebylo. Lola rychle stárla a začala se chovat divně. V průběhu let se našly dopisy, svědčící o tom, že se s Lolinou hlavou něco stalo. Údajně připravovala puč s cílem ovládnout Kalifornii a přejmenovat ji na Lolaland. A také pořád a dokola nesmyslně rozebírala problém historicky podupaného intelektu ženy. Dokonce na toto téma ve svém saloonu uspořádala několik "seriózních" konferencí. Buď se u ní projevila nějaká skrytá duševní choroba nebo šlo o projevy třetího stadia syfilis. To spíš. Lola totiž také částečně ochrnula a začala špatně chodit. S kariérou tanečnice a kurtizány byl konec...

Poslední roky svého života prožila Lola Montez v ústraní v New Yorku. Snažila se o jakousi charitativní práci mezi ženami. Brzy úplně zchudla a podle některých pramenů skončila na ulici jako žebračka. Roku 1861 dostala zápal plic a zemřela. Bylo jí pouhých třicet devět let.

Pochovali ji na hřbitově v Brooklynu. Na její náhrobek napsali: Paní Eliza Gilbert, zemřela 17. ledna 1861. Ani slovo o slavné Lole...