Šárka Bayerová

Ta se teda s ničím nepárala...

24. 10. 2016 14:40:00
Byla mladá, zamilovaná a dost drsná. Prý i krásná. A dokonce se stala dobyvatelkou a zakladatelkou jednoho hlavního města.

Jméno měla půvabné a křehké - Anežka. Španělsky Inés. Narodila se roku 1507 v Plasencii, ve španělské Extremaduře, odkud pocházelo asi tak 99% konkistadorů. Zlé španělské jazyky občas uvádějí, že prakticky všichni dobyvatelé byli původně pasáci prasat...

Maminka dcerku vychovala v bohabojné katolické víře a naučila ji všemu, co by měla správná španělská barokní žena umět - vařit, šít a vyšívat. Když bylo Inés devatenáct let, provdala se za jistého Juana z Málagy. Jenže po pár měsících sebral manžílek společné úspory a vydal se hledat štěstí do právě objevované Ameriky. Vybral si Panamu. Bez manželčina vědomí.

Inés čekala roky. Dostala sice od Juana dopis, že právě dobývá Venezuelu, ale neměla k cestě za ním potřebné povolení, ba ani peníze. A tak dělala co uměla - prodávala vlastnoručně napečené cukroví a obíhala královské úřady. Klaplo to až v roce 1537. Za deset let! Inés konečně odplula do Maracaiba. Jenže Juan nikde. A tak sledovala jeho stopu do Panamy, kam se prý zas vrátil. A v Panamě se dozvěděla, že její manžel odjel s Pizarrem dobývat Peru. Takže odplula do Limy.

Cesta nějakou dobu trvala, takže když Inés dorazila do Peru, zjistila, že už je vdovou. Její manžel zemřel v bitvě u Salinas 6. dubna 1538. Tehdy se mezi sebou servali bratři Pizarrové a Diego de Almagro. Šlo o vliv v Cuzcu a v jeho okolí. A jelikož Francisco Pizarro vyhrál a byl caballero, dostala Inés jako vdovské bolestné dům v Cuzku, kde jí bylo milostivě povoleno pracovat jako kuchařka a švadlena. Ale Inés žila i společenským životem. A tak se jednoho dne poznala se šarmantním Pedrem de Valdivia, který na rozdíl od jejího manžela bitvu u Salinas přežil. A zamilovali se do sebě mocně. Přestože měl Pedro ve Španělsku manželku, která trpělivě čekala, až její muž zbohatne a stane se mocným. Podobně jako donedávna Inés. A jelikož Peru je od Španělska hodně daleko, začali milenci spolu žít. Lid se trochu pohoršoval, ale jelikož měl sám máslo na hlavě, mlčel.

Roku 1539 Pedro a Inés usoudili, že by se mohli pokusit dobýt území smerem k jihu. A začali chystat velkou výpravu do Chile. Pizarro jim sice dodal potřebné povolení, ale Inés oficiálně jela jako služebný personál Dona Pedra de Valdivia. O veřejné skandály Pizarro nestál. Ač sám žil v hříchu s Indiánkou...

A tak se výprava vydala na opravdu strastiplnou cestu, protože ji čekala poušť Atacama. Nejen. Taky odbojní domorodci. Říká se, že když výpravě v poušti došla voda a všichni už byli vysušení jak netopýři, jediná Inés si zachovala chladnou hlavu. Obhlédla terén a poručila doprovodnému Indiánovi v jednom místě kopat. Všichni si mysleli, že se zbláznila. Jenže Inés byla tak ostrá, že vyděšený domorodec poslechl a jal se hloubit jámu. Už v metru se objevila voda. A představte si, že na onom místě je voda dodnes. Pramen i hora nad ním nese Inésino jméno.

Po jedenácti měsících dorazila konečně zdeptaná výprava do krásného a úrodného údolí řeky Mapocho. Pedro a Inés dali povel k založení města. Dostalo jméno Santiago de Nueva Extremadura. Dobyvatelé prostě nezapomínali, odkud pocházeli. Dnes ho ovšem známe jako Santiago de Chile.

Založení města nebylo zadarmo. Valdivia hned vyslal ke kasikům, kteří vládli místním Indiánům, výpravu s dary. Kasikové se obdarovat nechali, ale zotročit nikoliv. Pročež došlo k několika krvavým bitvám, při nichž Španělé mnoho domorodců zajali a drželi je jako rukojmí. Hlavně jejich vůdce. Samozřejmě, že byly ztráty i na španělské straně. Pak přišel osudný den 9. září roku 1541. Do města přinesla domorodá služka zprávu, že okolní lesy jsou plné ozbrojených Indiánů. Už za dva dny, 11. září, zaútočilo na konkistadory osm tisíc domorodců. Zanedlouho se jejich počet zvýšil až na dvacet tisíc. Došlo k zoufalé situaci, kterou později kněz Rodrigo Gonzáles de Marmolejo popsal jako soudný den. Prý už nikdo nevěřil ani v zázrak. Přesto přišel.

Ač měli Indiáni přesilu, dobyvatelé zas měli lepší zbraně. Takže včele s Valdiviou vyrazili do útoku. Ztráty byly obrovské. Inés zatím v opevněném táboře ošetřovala raněné a pomáhala, kde mohla. Někoho napadla možnost osvobodit indiánské pohlaváry. Doufali, že by tím možná domorodce zastavili. Inés ale byla naprosto opačného názoru. Napochodovala do domu, kde sedm nejvyšších kasiků hlídali dva Valdiviovi pobočníci - Francisco Rubio a Hernando de la Torre - a nařídila jim, aby domorodce zabili. Podle svědků se údajně zděšený de la Torre zeptal, jak je má, proboha, zabít. "Takhle!" opáčila Inés. A vytrhla jednomu strážci z ruky meč a usekla kasikovi jménem Quilicanta hlavu. Jedním tahem. Načež byli stejně dekapitováni i ostatní. Jejich hlavy kázala Inés nabodnout na kopí a ukázat rozzuřeným útočícím Indiánům. Nastal zmatek, jelikož domorodci byli zděšeni z toho, co uviděli. Toho využili Španělé a začal masakr. Indiáni byli poraženi a zdecimováni. Jenže Santiago bylo sedm měsíců po svém založení úplně zničené...

Ani Inés nedopadla nejlíp. Co se lásky týče. Po několika letech naplněných dalšími boji s domorodci a vzájemnou válkou mezi konkistadory, kdy se moc přelévala sem a tam, na Valdiviu v Peru zatlačili ohledně jeho hříšného života na hromádce. Donutili ho, aby povolal ze Španělska svou zákonitou manželku. Místokrál Pedro de la Gasca Valdiviovi "vysvětlil" že na tom závisí celá jeho další kariéra chilského místodržícího.

A tak když bylo Inés 41 let, provdal ji její milenec za svého nejlepšího kapitána Rodriga de Quirogu. A sám umřel dřív, než jeho manželka stačila dorazit do Limy.

Inés se po svatbě s Quirogou usadila a vedla bohabojný život smetánky v Chile. Bez dětí, které nemohla mít. Založila několik kostelů a pomáhala vychovávat manželovu nemanželskou indiánskou dceru.

Doňa Inés zemřela ve stejném roce jako její manžel - roku 1580. Bylo jí sedmdesát tři let. Zapomenuta nebyla. Její dramatické a krvavé mládí fascinuje dodnes. A tak se o ní píšou romány, skládají opery a natáčejí televizní seriály. Takovou dobyvatelku totiž jen tak nenajdete...

Autor: Šárka Bayerová | karma: 31.70 | přečteno: 2113 ×
Poslední články autora