Konkubína?

Téměř celý svůj krátký život žila jako královna, i když byla „jen“ milenkou. Rodila jedno vznešené dítě za druhým. Stala se zakladatelkou nesmírně silného královského rodu. A přesto dopadla špatně…

Čtrnácté století zas tak úzkoprsé nebylo, jak se zdá. Kruté ale bylo. A do něj se roku 1310 v Seville narodila hodně vznešeným rodičům - Pedrovi Núňezovi z Guzmánu a Juaně Ponce z Leónu -  holčička Leonor. Jak bylo tehdy zvykem, jen co dospěla, tak ji rodiče provdali. Čímž dostala Leonor šanci ovdovět ještě dřív, než jí bylo dvacet. Stalo se tak roku 1328.

V témže roce donutily dynastické tradice a požadavky mladého kastilského krále Alfonse XI. ke sňatku se sestřenicí Marií Portugalskou. Od samého počátku šlo o nešťastné manželství. Královi bylo totiž jen sedmnáct a zakoukal se jinde. Na svém dvoře totiž poznal o rok starší Leonor. Pročež svůj sňatek pojal jako nutné zlo a na trůn neoficiálně pozvedl čerstvou milenku.

Marie Portugalská na své vedlejší koleji zuřila. Každým rokem více, jelikož jí nebylo přáno povít dědice. Naopak Leonor s králem přiváděli na svět důkazy své lásky rok co rok. O to víc Marie šílela a naháněla krále, který o ni neměl vůbec zájem. Dohnala ho v roce 1332. Chlapeček Fernando ale do roka zemřel. Takže nastala další královská sexuální lapačka, až konečně v roce 1334 spatřil světlo světa Pedro, budoucí první kastilský král toho jména.

A jak to mezitím vším vypadalo v mimomanželském loži? Požehnaně, jelikož přicházel jeden syn za druhým. Sledujte: Pedro Alfonso 1330, Sancho Alfonso 1331, v roce 1333 dvojčata Enrique a Fadrique (první z nich pozdější král), Tello Alfonso 1337 a Juan Alfonso 1341. Pak se konečně narodila první a jediná holčička Juana Alfonso, a to v roce 1342. A za rok po ní nový Sancho Alfonso, protože jeho předchůdce stejného jména toho roku zemřel. Za rok se totéž opakovalo s Pedrem Alfonsem. Prvorozený syn totiž zemřel jako osmiletý.

Další děti se už nenarodily, protože král Alfonso XI. se během boje s Maury, konkrétně při obléhání Gibraltaru, nakazil bubonickým morem a zemřel roku 1350. Černá smrt ho dostala v pouhých osmatřiceti letech.

Pro Leonor to byla katastrofa. Doposud žila jako uznávaná partnerka na dvoře svého vznešeného muže. Pro každé své dítě dostávala tituly a majetky. Byla manželkou, kterou si král vybral sám - tihle dva se doopravdy milovali a patřili k sobě. Navíc se skvěle doplňovali, protože inteligentní Leonor byla i královou velkou rádkyní.

A tohle všechno v zapuzené, nesnášenlivé a ambiciózní královně Marii Portugalské dlouho vřelo, až nenávist dramaticky vybublala po zprávě o králově smrti. Marie se stala regentkou a korunu převzal její šestnáctiletý syn Pedro.

Věčnou sokyni Leonor nenechala Marie Portugalská odjet ani na králův pohřeb do Sevilly. Uvěznila ji v podzemí paláce a jala se rozhodovat o jejím dalším životě. Aby se neřeklo, občas jí povolila návštěvu dětí. A pak vždycky přitvrdila. Královna to prostě Leonor dávala „sežrat“.  Hlavně poté, co se nejstarší Leonořin syn Enrique, pán z Trastámary, oženil tak dobře, že získal mohutné a silné spojenectví v Leónu.

Leonor za trest přemístili do vězení v Carmoně.  A brzy přišlo další stěhování - do města Talavera de la Reina nedaleko Toleda. Zavřeli ji do znovudobyté  maurské pevnosti, která dříve patřila cordóbskému emírovi. A tam také byla Leonor v březnu roku 1351 z rozkazu královny zavražděna. Uškrtili ji za bílého dne…

Jenže Leonořinou smrtí se nevyřešilo nic. Ba právě naopak. Nejdřív se začala bouřit šlechta proti mladému králi Pedrovi. Královna matka i synek vzpouru krvavě potlačili. Enrique z Trastámary, nejstarší Leonořin syn, raději před svým o rok mladším bratrem, utekl za hranice Kastílie. Šlo mu o krk. A pak následovaly návraty, smíření, odpuštění, a tak pořád dokola. Mezitím byly neustále vzpoury a boje, jelikož Enrique se vždycky vrátil, aby založil na nové povstání.

I když roku 1357 podněcovačka královna matka Marie Portugalská zemřela, nenávist mezi legitimním a nelegitimním rodem pokračovala. Boje byly drsné. Nakonec vše došlo tak daleko, že mezi lety 1358-1359 nechal král Pedro tři ze svých bratrů (Fadriqueho, Juana a Pedra) zavraždit. Pedrovi bylo jen čtrnáct let…

Do bratrovražedného sporu o moc se zamotala nejen sousední království (León, Aragonie), ale i okolní mocnosti - Francie, Portugalsko a částečně i Anglie. Války trvaly několik let. Nejdřív vítězil král Pedro, pak zase Enrique, který byl také dost urputný. V březnu roku 1369 mu to konečně vyšlo. Během bitvy u Montielu se polorodí bráchové dostali k sobě a Enrique Pedra probodl dýkou. Král byl mrtev a moci se ujal král nový: Enrique (Jindřich) II. Kastilský. Poté, co bratrovu hlavu nechal nabodnout na kopí, a jezdec s ní objel všechna přítomná vojska, aby bylo konečně jasno…

Takhle se tedy zrodila nová královská dynastie Trastámara, která vládla v Kastílii, Aragonii, Leónu a Valencii - a pak i ve sjednoceném Španělsku - prakticky až do roku 1516. V ní se zrodili i tzv. Katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský.

Po matce Johaně Šílené byl Trastámara také mladý král Carlos, z něhož se posléze vyklubal mocný císař Karel V. nad jehož říší slunce nikdy nezapadalo. Jenže - po otci Filipovi Sličném byl  také Habsburk. Takže pak už španělské dějiny jely v úplně jiné válcovací linii…