Chci sluchátka jako Otík

Do tramvaje mé střediskové. Nebo začnu nosit manžety jako Leoš Janáček. Jak známo, zapisoval si na ně skladatel cvrlikání ptáků a melodii lidské řeči. Kdybych ho napodobila, možná bych pozvedla na výsluní formát absurdního dramatu a konečně se proslavila.

Například nedávno večer. Jen jsem nastoupila, už jsem věděla, že má idylka četby bude narušena. Přivítalo mne hulákání jakéhosi přiopilého vylebaného individua. Mocným hlasem řval na svého telefonního operátora, že se nemůže dovolat do Gruzie.  S tím nás seznámil několikrát. Mimo to ho posílal do (vy víte, kam) a ječel, že z jejich vysvětlování má (vy víte, co). My ostatní jsme jen mlčeli. Já tupě zírala do stránek a odolávala pokušení vstát a začít dramaticky předčítat ze své knihy. Když stěžovatel z tramvaje vystoupil, byl slyšet mohutný výdech (UF).

Bylo mi divné, proč já, která se umím vypnout a dokážu se soustředit i v největším kraválu, nezvládám četbu v tramvaji. Vysvětlil mi to kamarád psycholog. Dělá to mozek, který dostává pouze jednostrannou informaci od volajícího a neustále se snaží vyhodnocovat odpovědi, které neslyším. Dobře, řekla jsem si. Budu na sobě pracovat a nedám se.

Včera jsem opět podlehla. Usadila jsem se, vytáhla knihu a začetla se. Najednou jsem uslyšela něco divného. Zjistila jsem se, že tři sedadla přede mnou sedí mladík a poslouchá cosi, co znělo, jakoby mu hlavu rozřezávali cirkulárkou. Obrnila jsem se, vypla příjem a četla dál.  Po chvíli mi nějaká přistoupivší dáma s mobilem začala zezadu klobat díru do hlavy. Nána jako havran. Dozvěděla jsem se, že její dcera byla opravdu hezká holka, ale to, co se sebou udělala je fakt děs. Takový hezký vlasy měla a teď vypadá jako idiot. Proč to jenom udělala, když měla takový hezký vlasy?  

Opět to na mne přišlo. Představila jsem si, že bychom se takhle chovali všichni, což mne mírně rozveselilo. Odvahu k předčítání jsem ale nesebrala.  Do toho všeho dveřmi za řidičem nastupovala stará paní, která chrastila berlemi už z refýže. Ještě na schodech požádala postpubertální slečnu, rozvalenou na sedadle pro slepce, slovy:  „Slečno, budete tak hodná?“ Odpověď dotyčné (stále vsedě) mne dorazila : „Chcete si sednout?“

Ne, milá drahá. Ta paní na sedadle hodlá hrát na šalmaj! A bude u toho stát!

Jsem srab.