Tvrdohlavá princezna

Poprvé ji zaslíbili jako tříletou. Ženich jí umřel ještě v dětském věku. Pak ji otec zasnoubil dalšímu klukovi, tentokrát devítiletému.

Kluk byl budoucí římský císař, ale jeho papá později usoudil, že ho raději ožení s nějakou jinou adeptkou z mocnější říše. Otce snoubenky to dost zklamalo. Ale uspokojilo ho, že další potenciální a mocní ženichové pak pršeli jeden za druhým. Dokonce i anglický král se o děvčátko zajímal.

Nakonec si ale ono děvčátko později postavilo hlavu. Stalo se dívkou a ta se sama rozhodla, že se nevdá nikdy a že bude jeptiškou. Nosila jméno Anežka a byla českou princeznou - nejmladší dcerou krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské.

Narodila se mezi roky 1205-1211,  pravděpodobně kolem 21. ledna na svátek sv. Anežky Římské. Proto se jí říká sv. Anežka Česká, aby se holky nepletly.

Od útlého dětství vychovávaly Anežku cisterciačky v Doksanech. Čas od času se z kláštera  dostala - když ji zasnubovali. Mezitím ale získávala velmi rozsáhlé vzdělání. Politika se tehdy dělala často sňatky na vysoké úrovni, takže když zasnoubení s Anežkou zrušil i anglický král Jindřich III. Plantagenet, byla to pro Čechy docela potupa. O Anežce ani nemluvím.  Jenže - mezitím si to zas rozmyslel římský císař Fridrich II., který kdysi chtěl Anežku provdat za svého syna. Mezitím totiž on sám ovdověl a řekl si, že by česká princezna přece jen mohla být dobrá partie...

Možná byla tahle rošáda na Anežku už moc. Královské žezlo mezitím po zemřelém otci podědil Václav I. a ten měl Anežku ze všech svých sester nejraději.  Zachoval se neuvěřitelně - nechal jí svobodu volby. A krásná a chytrá princezna se rozhodla pro duchovní dráhu. Asi jí došlo, že nejlepší bude, když si bude svůj osud kočírovat vlastní rukou. Prostě nebýt jen firgurkou na evropské šachovnici. Klášter bylo tehdy nejlepší místo pro jakous takous ženskou emancipaci. Možná ale Anežka jen toužila navázat na své dvě proslavené příbuzné -  tetu, svatojiřskou abatyši a jmenovkyni Anežku nebo sestřenici sv. Alžbětu Durynskou/Uherskou (o té bude řeč 17.11., až bude slavit).  A hlavně - Anežka nesmírně obdivovala sv. Kláru. Dokonce si s ní psala!

Anežka musela být skvělá organizátorka i vůdčí typ. Byla také inteligentní a energická. Uměla několik jazyků (česky, latinsky, německy a italsky). S bratrem králem měla dobré vztahy, a tak spolu v roce 1232 na Starém Městě založili špitál. Do roka už u kostela sv. Haštala působilo laické špitální bratrstvo. Během necelých pěti let Anežka vylobbovala v Římě u papeže řád s řeholními pravidly a vlastní samosprávou. Zrodili se Křižovníci s červenou hvězdou, jediný ryze český řád  v historii církve.

V roce 1252 se křižovníci usídlili u Juditina mostu, vybudovali si tam klášter a  špitál sv. Ducha s kostelem sv. Františka. V pražském konventu sídlil hlavní představený, jelikož řád se velice rychle rozšířil přes Moravu do Slezska, ale i do  Polska  a dalekých Uher.

Anežka byla neskonale akční - mezi tím vším ještě stihla v roce 1234 založit na severovýchodě Prahy u Vltavy (dnes Na Františku)podvojný konvent řehole sv. Františka.  Ženským členkám se později začalo říkat klarisky, mužům minorité. Stavbu budov Anežka řídila, kontrolovala i vedla. A samozřejmě se v ženském klášteře stala první představenou.

Jeden pokus  ale Anežce nevyšel. Chtěla svůj vlastní řád podle přísných regulí sv. Františka. Nepodařilo se to, a tak položila funkci abatyše. Zajímavé je, že post zůstal neobsazen až do její smrti. Anežka se nechala nazývat pouze starší sestrou  a nadále byla hybnou a vůdčí  silou konventu. Sama neúnavně pracovala. Starala se o nemocné, chudé i spolusestry. Rovnala spory v královské rodině. Její diplomatický um zlikvidoval výbušnou situaci roku 1249, kdy její mladý synovec, budoucí Přemysl Otakar II., ostře vystoupil proti svému otci (Anežčinu bratrovi) Václavovi I. a pokoušel  se o cosi, co bychom dnes mohli nazvat pučem.

Svou rodinu Anežka vždycky bránila - i proti římsko-německému králi Rudolfu I. Habsburskému a to nebylo vůbec jednoduché.  O mnoho let později  šla dokonce i  proti církvi. To když byl král Přemysl Otakar II. v klatbě a bylo před bitvou na Moravském poli (1279).  Nařídila a zorganizovala ve svém klášteře modlitby, aby výprava byla úspěšná. To ale nějak nevyšlo…

I s přibývajícím věkem byla Anežka doslova nezdolná. Vylepšovala organizaci chudinské a nemocniční péče, podporovala činnost klášterního skriptoria a psala si s několika papeži. Dožila se úctyhodného věku 71 let. Zemřela 2. března roku 1282. Sestry ji pohřbily v jejím klášteře Na Františku. Kde ale Anežčiny ostatky jsou, dnes vůbec nevíme. Klarisky je totiž v patnáctém století schovaly před nájezdem husitů tak dokonale, že je dosud nikdo nenašel...

Boj o kanonizaci Anežky zahájila už Eliška Přemyslovna, její praneteř. Jako podnět nechala sepsat Anežčin životopis (1316-1328) v latině. Velmi se snažil i  její syn Otec vlasti, ale procesu blahořečení nedocílil. Nedokázali to ani jezuité koncem třicetileté války, kteří si Anežky velmi vážili, ba ani nejvýše postavení členové jejího řádu, Křižovníků s červenou hvězdou.

Úspěšný byl až kardinál a pražský arcibiskup Bedřich Josef Schwarzenberg. V roce 1874 byla Anežka Česká konečně prohlášena papežem Piem IX. za blahoslavenou. A muselo uplynout dlouhých 115 let, než se konečně stala svatou. Psalo se památné datum 12. listopadu roku 1989, když ji v Říme svatořečil papež Jan Pavel II.. Jako liturgický svátek byl určen den 13. listopadu.

Anežčinými atributy jsou hábit jeptišky, královská koruna, panenská lilie a model kostela. Na mnoha zobrazeních ošetřuje nemocné. Je českou patronkou, takže nad námi vytrvale drží ochrannou ruku. Však nás prý v tom osmdesátém devátém Anežka konečně vyslyšela a pomohla změnit svět, aby si její národ po letech konečně vydechl.

Přesto pořád zoufale hledáme její hrob. Odpradávna se totiž traduje, že až se najdou Anežčiny ostatky, nastanou v Čechách šťastné a klidné časy. 

Asi si vezmu motyku a půjdu kopat taky ... 

Námět: Rok se svatými (Schindler a Schauber);  obrázky-internet