Poslední dopis z Bahie

Byla talentovaná a krásná. Miloval ji Vrchlický. Verdi ji obdivoval jako nejlepší Amneris ve své Aidě. „Na křídlech zpěvu prolétla celým světem“, glosoval její krátký život Jan Neruda. Česká operní pěvkyně Klementina Kalašová.

Umělkyně s krutým osudem. Proslavila se za hranicemi i oceány, ale doma jí intriky zavíraly divadelní dveře. Světový úspěch se u nás doma občas neodpouští…

Na svět přišla Klementina v Horních Beřkovicích 9. září roku 1850, v rodině velkého českého vlastence, lékaře Martina Kalaše.  Dětství prožila v Roudnici nad Labem. Měla jen samé sestry - Adolfinu, Amálii, Zdeňku a Marii. Doktor Kalaš své dcery vychovával značně pokrokově -  všechny dostaly nadprůměrné vzdělání.  A všechny byly velice umělecky nadané. Však také vyrůstaly v kulturně nadupaném prostředí - rodina se přátelila snad se všemi tehdejšími českými celebritami - básníky, malíři, spisovateli a hudebními skladateli.

Ze sester Kalašových to nejdál dotáhly tři: Marie se stala spisovatelkou a překladatelkou, Zdeňka malířkou a Klementina operní pěvkyní.

Hru na klavír studovala u toho z nejpovolanějších - u Bedřicha Smetany. Skladatel brzo zaregistroval, že Klementina je lepší zpěvačka než pianistka. A tak ji hned doporučil do Pivodovy školy na operní zpěv. Profesor Pivoda byl na svou skvělou žákyni neskonale pyšný. A byl profík. Když totiž vycítil, že jeho škola už nemůže nadané mezzosopranistce a kontraaltistce dát víc, informoval o jejím talentu profesora Lampertiho v Miláně.  Studium u věhlasného pedagoga klaplo a Klementina pobyla v Itálii víc než rok.

Pak se vrátila do Prahy. Bylo jí devatenáct a byla plná nadějí a elánu. Požádala o angažmá v Prozatímním divadle. Ale přišlo zklamání. Nezajímala tam nikoho. Ani si ji neposlechli. Naštěstí zrovna v Praze pobýval kníže Golicyn, zástupce carských divadel z Ruska. Jednoho dne slyšel Klementinu zpívat. Nezaváhal a pozval ji do Petrohradu. A ona jela. Nadšeně se učila rusky, chodila na baletní hodiny a na Carské akademii dál studovala zpěv.  A úspěšně koncertovala. Dokonce s Antonem Rubinštejnem!  Na první operní roli čekala hodně dlouho, ale pak přišla. Ratmir v Glinkově opeře Ruslan a Ludmila. Následovaly ovace a chvalozpěvy na její talent, ale slibovaná smlouva pořád nikde. Divadelní intriky nebyly jen českou specialitou…

A tak se Klementina sebrala a odjela do Londýna. V divadle měla štěstí.  Přišla Carmen, Lohengrin i Trubadúr. A smlouva na tři roky v Covent Garden. Úspěch za úspěchem. A najednou dostala Klementina nabídku, která se neodmítá - do La Scaly. Takže samozřejmě přijala.

V Miláně se Klementina seznámila s o šestnáct let starší krajankou, tehdy veleslavnou Terezou Stolzovou. Psal rok 1877 a Stolzová už měla za sebou evropskou premiéru Aidy v titulní roli (vpravo). Hned seznámila Klementinu se svým obdivovatelem a přítelem Giuseppem Verdim. Bylo to osudové setkání pro oba. Verdi pak už nechtěl pro roli Amneris (vlevo) v Aidě žádnou jinou pěvkyni. A když ji slyšel v Bizetově Carmen, prohlásil, že na Klementinu nikdo nemá. A tak ji prosazoval do dalších rolí ve svých operách a byly z toho ovace na otevřených scénách. Nejen v italských městech, ale i v egyptské Káhiře a Alexandrii.

Klementina tehdy prožívala svá nejlepší umělecká léta. Hostovala po celé Evropě a dočkala se konečně i Prahy. Jenže - jako by ji pořád něco hnalo dál a dál. A tak v roce 1880 odjela do USA. Aniž by měla zajištěné smlouvy. Sympatická kaskadérka… Nejdříve koncertovala pro krajany v Chicagu, pak i v dalších městech, už pro americké publikum. Opět se setkala s nadšením.

Tady je nutné udělat vsuvku, která bude důležitá pro konec mého vyprávění.  Při všem tom cestování po světě vedla Klementina rozsáhlou korespondenci. Nejen s rodinou, ale i s přáteli z nejslavnějších. Například s o tři roky mladším Vrchlickým (v mládí byl poněkud rozervaného zjevu, jak svědčí foto vpravo), který ji léta tajně miloval, ale všichni to věděli. A hlavně s Juliem Zeyerem, který si psal i s její sestrou Marií. Zmíněná korespondence se sestrami Kalašovými byla natolik zajímavá a na tak vysoké úrovni, že se dočkala i knižního vydání. Ještě ho mám schovaný…

Klementina také ráda a všude malovala. A dobře. Můj život je spojený s jejím obrazem mořského příboje, na který jsem se dívala v rodičovském bytě až do své dospělosti. Máma ho dostala jako jeden ze svatebních darů od svého strýce, hradního hodináře, který se léta přátelil s Marií Kalašovou. Byli totiž sousedé v ulici Úvoz, kde Marie bydlela ve slavném domě Luna e Sol. Dokonce jsme kdysi mívali i koncertní křídlo (ze stejného zdroje) na které Klementina hrávala. A taky naše máma od dětství. Zabíralo ale tři čtvrtě pokoje, tak bylo prodáno…

Zpět ke Klementinině osudu. Potkal ji dvakrát. Poprvé na zpáteční cestě z USA na zámořské lodi. Seznámila se totiž s brazilským hudebním skladatelem a divadelním ředitelem Carlosem Gomesem (vlevo ). Klementina okamžitě změnila plány. Jelo se do Brazílie…

Krásná a exotická země českou operní pěvkyni doslova nadchla.  Gomes hned sestavil divadelní společnost, jejíž hlavní hvězdou byla právě Klementina. A obecenstvo z ní šílelo. V Bahii, Pará i v Riu. Sály byly plné a obecenstvo (včetně brazilského císaře) i divadelní kritici opěvovali nejen Klementinin hlas a herecký talent, ale také její krásu. Stala se doslova miláčkem publika.

Jednoho dne ale turné skončilo. Klementina po letech v cizině zatoužila po domově a naplánovala cestu do Čech. Přes Itálii, kde pár měsíců hostovala na nejlepších scénách.

Když konečně dorazila domů, Praha jí byla plná. Zanedlouho přišla i nabídka z Národního divadla (1883). Smlouva ale obsahovala dost potupnou podmínku. Tři představení na zkoušku. Klementina to skousla - tolik chtěla zpívat doma! A pražské obecenstvo z ní bylo u vytržení. Klementininy výkony v tzv. kalhotkové roli Orfea (vpravo) v Gluckově opeře Orfeus a Euridika či jako Amneris ve Verdiho Aidě byly doslova strhující. Jenže atmosféra v divadle houstla každým dnem a množily se neshody s vedením.  Ředitelství jen slibovalo a skutek utek…

Když nepřišla ani smluvně zaručená a hlavně milovaná role Carmen, Klementině ruply nervy definitivně a smlouvu s Národním zrušila. A vrátila se tam, kde ji ctili a měli rádi. Na italské, španělské, německé, francouzské a anglické scény.

Na podzim roku 1888 přišel dopis od Carlose Gomese, že se chystá nové turné. Milovaná Brazílie zase volala. Tehdy potkal Klementinu její osud podruhé - odjela.

Znovu slavila úspěch. Její Brazilci ji milovali. Psala domů i přátelům nadšené dopisy. Poslední odeslala v dubnu roku 1889. Byla v něm jen taková okrajová zmínka, že se v Bahii (dnes San Salvador) objevila žlutá zimnice, ale že to bude určitě dobré. Nebylo. Během měsíce zachvátila epidemie celé město. A žádný další dopis od Klementiny do Čech už nepřišel.

Pak se stalo, že se Vrchlickému vrátil jeho vlastní dopis do Bahie. Jako nedoručitelný a s  fatální poznámkou. Brazilský poštovní úředník na obálku připsal do rohu:  É morta. Je mrtvá.

Rodina a přátelé se marně snažili zjistit, co se stalo. Korespondence byla pomalá a na cestování byly vzdálenosti delší než dnes. Smrt byla nakonec potvrzena, ale podrobnosti žádné. Nevědělo se ani, kde má Klementina hrob. Až cestovatel Alberto Vojtěch Frič (vpravo) byl úspěšný. Na jedné ze svých „kaktusových“ výprav navštívil Bahii a našel skoro náhodou...

Klementina zemřela na žlutou zimnici 13. června roku 1889. Na jejím náhrobku na hřbitově s výhledem na moře uviděl dojatý Frič desku s chybami. Namísto označení  rodné země, tedy Bohemia, tam stálo BOENINA. A na konci portugalského textu byl smutný řádek v popletené češtině: NA SHLEDANON!

Zemřela tak daleko od domova a bylo jí jen třicet devět let. Alespoň kousek další nesmrtelnosti - k té umělecké a pěvecké - přidal Klementině Jaroslav Vrchlický svou smutně krásnou básnickou sbírkou É morta (1889). Klementinina smrt ho tehdy prý úplně zničila…

A na samý závěr si vypůjčím slova jiného klasika - Julia Zeyera, svého milovaného autora.

Ten napsal Marii Kalašové dne 21. srpna roku 1889 z Paříže:

„Kéž bych, ubohá má přítelkyně, mohl vám mlčky ruku tisknout! To pravilo by Vám více, než všechna slova. ----- O tom, co sám cítím, pomlčím… Je ve mně šero. Moje útěcha je myšlenka, že sestra Vaše nebyla stvořena pro život měšťanský, úzký, že zemřela, jako žila, co velká umělkyně, a že v té její smrti je cosi tragického a krásného. Jako když se květina zavře při západu slunce, tak složila ona perutě…“  

Námět: É morta? (V. Lev); Ve stínu Orfea - Julius Zeyer a rodina Kalašových v dopisech; rozhlas.cz/toulky; obrázky-internet