Opustila syna

Když jí zamordovali muže, snažila se zachránit především svého chlapce. Ale i sebe, samozřejmě. Vždyť byl ještě tak malý... A tak sklonila hlavu před vítězem a doprošovala se. Nepovedlo se - oba je uvěznili.

V Čechách byla cizinkou. Přišla z Uher, kde prožila dětství a dospívání.  

Kunhuta Haličská/Uherská, druhá manželka krále Přemysla Otakara II.. Proč Haličská? Prostě původ - a navíc se tam asi i narodila roku 1245. Nebo možná v Kyjevě. Knížecímu otci Rostislavovi Kyjevskému a matce Anně Uherské, dceři krále Bély IV..  

Pro Čechy mírně úsměvné jméno tahleta Kunhuta. V německém originále je ještě veselejší - Kunigunde. Maďarská verze je totálně úderná -  Kunigunda. Jak to tak vypadá, počeštění jména nebylo náhodné.   Francouzská verze je zase elegantně vzletná: Cunégonde/=kynégond/. Proč tolik překladů a popularity? Může za to jedna svérázná svatá.  Německá císařovna, která v první polovině 11. století konala jen samé dobro a byla natolik zbožná, že si s manželem (oba na obrázku vlevo - králem a císařem Jindřichem II.) dali před svatbou prapodivný slib. Že spolu nebudou manželsky žít, aby mohli myslet jen na Boha.  A tak spolu nikdy nic neměli. Tenhle fakt oba svaté (ano, i jeho kanonizovali) natolik proslavil, že byla jejich jména ve středověku superžádaná. U nás tedy z pochopitelných důvodů víc ten Jindra. Abych ve výše uvedené souvislosti nezapomněla - gotický kostel v pražské Jindřišské ulici založil Karel IV. právě k věčné slávě zmíněného svatého.  

Zpět k naší princezně Kunhutě, které bylo šestnáct, když ji provdali za mocného českého krále. O dvanáct let staršího a rozvedeného s obstarožní manželkou Markétou Babenberskou. A ještě k tomu všemu měl  ženich tři nemanželské děti, které vyvedl se svou milenkou Anežkou z Kuenringu, zvanou Palcéřík.

Kunhuta byla figurka ve hře arpádovského královského dědečka. Šlo o mírovou smlouvu - oba vládci mocných říší chtěli mít konečně klid od vzájemného letitého válčení. Pročež vymysleli svatební tah, který málem nevyšel. Přemysl totiž původně vehementně toužil po krásné princezně Markétě, ale ta mu dala košem. Chtěla být jedině jeptiškou. A povedlo se jí to natolik dokonale, že se později stala svatou. Takže její neteř Kunhuta byla už nevěsta-náhradnice.

Jak vidno, start do dospělého života nebyl pro mladičkou a velice půvabnou princeznu vůbec jednoduchý. Velkolepá svatba se konala 25. října roku 1261 v Prešpurku, tedy v Bratislavě. A už přesně za dva měsíce byla Kunhuta v Praze spolu s manželem korunována českou královnou (vpravo-ilustrace ze Zbraslavské kroniky). On samozřejmě králem, i když už jím dávno byl…

Říše krále železného a zlatého vzkvétala a vládce se tumloval i doma. Rodily se děti. Prý jich bylo celkem šest. Kunhuta Přemyslovna, Anežka Přemyslovna a další dcery. Pak konečně v roce 1271 následník. Pozdější Václav II..

Podle kronik si prý Kunhuta brzo zvykla, že je královna a moc se jí to líbilo. Údajně se vyžívala v audiencích, a jelikož byla ctižádostivá, vehnala prý manžela do bitvy na Moravském poli. Dokonce zlí jazykové kronikářští tvrdí, že si nabrnkla Záviše z Falkenštejna ještě za života královského manžela.  Že prý proto měl Přemysl s Vítkovcem Závišem spory. Podle moderních historiků jde jen o spekulaci, za kterou prý může následující veršík ze středověké písně: Záviše proto (král) vyhnal bieše, že u králové na freji bieše…

Když Přemysl padl na Moravském poli (1279), pochopila královna, že jde všechno do kelu. Snažila se domluvit s německým králem Rudolfem Habsburským ohledně poručnictví pro kralevice Václava. Rudolf jí nevyhověl  a do Čech poslal Branibory včele s Otou, bratrancem poraženého českého krále. Královna vdova si s poručníkem svého syna jaksi nerozuměla. Mírně řečeno. Otovi prý lezlo na nervy, že se s ním pořád hádala. A tak ji zavřel i s dětmi na Bezdězu.

Z hradu se Kunhutě podařilo pláchnout. Ale bez kralevice Václava. A ten jí to asi nikdy nezapomněl, stejně jako většina českých historiků. Útočiště našla Kunhuta u svého nevlastního syna vévody Mikuláše Opavského v Hradci nad Opavicí. Zřídila si tam malý dvůr a čekala, jak se politická situace vyvive.

A pak přijel v roce 1280 do Hradce okouzlující Záviš z Falkenštejna, jeden z Vítkovců, kteří svého krále zradili před bitvou na Moravském poli. A z původní nenávisti se zrodila láska. Prý jako trám na obou stranách. Zamilovaný Záviš zůstal na Hradci jako purkrabí  a hlavně jako milenec pořád krásné a mladé královny vdovy. Do roka se Kunhutě a Závišovi narodil syn Jan/Ješek, pozdější komtur Řádu německých rytířů.  

Když Václav (vpravo) konečně přestal být vězněm na Bezdězu (a hlavně v Braniborsku), královna matka se vrátila do Prahy. I se Závišem. Nastalo smíření a vztahy se urovnaly. Václav měl Falkenštejna docela rád. A on jeho. Stal se jeho rádcem. Za sedm let ale bylo po lásce. Jak známo, tehdy před Hlubokou padla Závišova hlava pod plknem. Ale v popisované době roku 1283 ještě všichni žili v idylce a mladý král dal „milencům“ souhlas ke sňatku. I když se říkalo a dodnes říká, že Kunhuta a Záviš byli už dávno tajně vzatí…

Kunhutino nové štěstí netrvalo dlouho. Počátkem roku 1285 ještě doprovázela svého Václava  do Chebu na svatbu s Gutou Habsburskou. Ještě téhož roku - dne 9. záři zemřela v Praze. Se vší pravděpodobností na tuberkulózu.

Sice se synem smířila, ale Václav II. ani jednu ze svých četných dcer nepojmenoval Kunhuta. Po Anežce a Anně přišla na svět  třetí holčička. A dostala jméno Eliška*/. Po milované a hodné chůvě, se kterou chlapečka Václava nechala královská máma na Bezdězu….

*/ No jasně -  jde o Elišku Přemyslovnu, matku Karla IV. (vlevo)

Literatura: České královny (Jiří Fidler);  obrázky-internet