Vznešení sirotci

Dalo by se říct, že první váleční. Jenže, oni osiřeli dřív, než všechno začalo. O smrti svých rodičů se dozvěděli 29. července roku 1914. O den později...

Nejdříve jim řekli, že tatínek a maminka byli v Sarajevu zraněni. A druhý den se Žofie/Sophie, Maximilian a Ernst dozvěděli celou krutou pravdu. O atentátu a o smrti.

První světovou válku prožívaly děti arcivévody Františka Ferdinanda d´ Este a Žofie Chotkové, vévodkyně z Hohenbergu, na Konopišti. Všechny tři byly jen „von Hohenberg" - po matce. Jak známo, šlo o potomky z morganatického sňatku, takže žádné nároky na rakouský trůn neexistovaly. O osiřelé děti se starala jejich teta Marie Jindřiška, hraběnka Chotková  a vychovatel P. Otto Stanovský. Po rodičích bylo asi dětem občas smutno, ale jinak žily celkem šťastně. Mistní velkostatky nadále fungovaly, takže na Konopišti nikdo hladem netrpěl, jak bylo bohužel v tehdejší válečné době běžné. Život sourozenců se mírně změnil až po smrti stařičkého mocnáře. Z hlediska titulů. Nový císař Karel I. (bratranec) upravil v roce 1917 jejich šlechtictví. Maximilian se stal vévodou a náleželo mu oslovení „Výsost“. Jeho sourozenci dostali knížecí titul a oslovení „Jasnost“. A k tomu ještě obdrželi nový erb a panství na rakouském území ve Štýrsku. Což bylo jejich štěstí, protože pak přišel zlomový rok 1918 a s ním nové rozdělení Evropy. A nová Československá republika. Usnesením Československé poslanecké sněmovny byli Hohenbergové prohlášeni za Habsburky a s jejich majetky u nás  byl konec. Byly vyvlastněny. Sice za děti nějakou dobu ještě právně bojoval jejich poručník Jaroslav Thun-Hohenstein, ale nebylo to nic platné. I když argumentoval morganatickým sňatkem a matkou šlechtičnou ze starého českého rodu.

Na území Čech zůstala jen Žofie. Maximilian a Ernst odešli do Rakouska. Oba vystudovali vysoké školy - Maximilian se stal doktorem práv a Ernst lesním inženýrem. Žofie se roku 1920 v Děčíně provdala za hraběte Bedřicha Nostitz-Rienecka, který vlastnil nejen panství na Sokolovsku, ale také pražský Nosticův palác. Žofie se na rozdíl od bratrů nikdy veřejně neangažovala. Zásadní problém její  rodiny přišel s 2. světovou válkou. Nosticové se přihlásili k německé národnosti, a tak museli synové (měli tři syny a jednu dceru) narukovat k wehrmachtu. Docela paradox s ohledem na osud jejich strýců, o kterém bude ještě řeč. No, taky to dobře nedopadlo - druhorozený syn František padl ve východním Prusku v únoru 1945 a nejstarší Ervin Max zemřel v roce 1949 v ruském zajetí na TBC. Po válce dostal zbytek rodiny povolení vystěhovat se do Rakouska. 

Hraběnka Žofie vždy zůstala velkou dámou s velmi skromnou povahou. Byla údajně velice oblíbená pro svou laskavost. Čechy prý pořád považovala za svou vlast. A tuhle lásku přenesla do hokeje. S nadšením ho prý sledovala v televizi a vždycky fandila nám! Zemřela v požehnaném věku - skoro devadesátiletá - v roce 1973 ve Štýrském Hradci.

Maximilian, JUDr. a vévoda, byl monarchistou a legitimistou, tedy zastáncem samostatnosti rakouského státu vůči Německu. Velmi angažovaným a činným. A to se samozřejmě německým nacistům nelíbilo. Vždyť sám Hitler označil Františka Ferdinanda d´Este za nepřítele Německa a „čechizátora“ střední Evropy. Maximilian s bratrem Ernstem a Ottou Habsbursko-Lotrinským (synem císaře Karla I., tedy bratrancem II. stupně) neustále varovali před rozpínavostí Německa a nacismem. Několikrát se s hnědokošiláči i poprali. Ernst dokonce deset dní před anšlusem rozbil holí výkladní skřín a zlikvidoval vystavený obraz Hitlera.

A tak není divu, že hned po obsazení Rakouska oba bratry Němci zatkli a zkonfiskovali jim majetek. Už 1. dubna roku 1938 je spolu s dalšími 150 vězni nahnali ve Vídni do vlaku směr Dachau. Existuje mnoho svědectví o tom, že oba bratři čelili nelidským podmínkám koncentračního tábora důstojně a statečně. Byli totiž úmyslně přiděleni ke káře, která vyvážela latríny. Dozorci je poháněli jako dobytek a často je bili.  Leopold Fiegel (pozdější rakouský spolkový kancléř a ministr zahraničí) vzpomíná: "První, co jsem v Dachau viděl, byli oba Hohenbergové zapřáhnutí do káry s výkaly. Nicméně děs brzo nahradil obdiv. Oba Hohenbergové snášeli ponížení a stálou hrozbu smrti nikoliv se stoickou panskou hrdostí, nýbrž s neotřesitelnou veselou důstojností potomků starého rodu. Sdíleli s námi poslední sousto, byli těmi nejlepšími kamarády. Všichni by šli pro ně do ohně."

A nejen Rakušáci, ale i Češi na Hohenbergy v dobrém vzpomínali. Neboť bratři se spoluvězni z dávné vlasti oprášili svou češtinu a pomáhali např. českým studentům s tajnou distribucí léků. Kdysi jsem četla vzpomínkovou knihu jednoho z vězňů v Dachau, který popisoval, jak se k němu přihlásil sám Maximilian, když ho slyšel mluvit česky. A jak pěkně si pokecali. Snažila jsem se dohledat, o koho šlo, ale nezdařilo se. Pročež se omlouvám se a neslibuju, že najdu o svém tvrzení důkaz. Na pátračky podobného typu tu máme jiné experty…

Nakonec Maximiliana propustili z Dachau v roce 1940. Ernsta ale převezli do Oranienburgu, odkud se dostal až roku 1943. 

Po roce 1948, když už bylo jasné, že se do Československa asi těžko vrátí, si Žofie s bratry přerozdělili restituovaný rakouský majetek. Maximilian dostal zámek v Artstettenu a domy ve Vídni, Ernst zámek Radmer a Žofii připadl zámeček Geyeregg. 

Maximilian se v Artstetten stal starostou a zůstal jím až do roku 1960. Zajímavé pro nás je, že nikdy vůči Čechám nezatrpkl. Rád vzpomínal na šťastné dětství na Konopišti a částečnou češtinu si zachoval až do smrti. Bývalý ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg ve své knížce rozhovorů s Janou Klusákovou, ("Nadoraz"), vzpomíná, jak šel v padesátých letech s otcem o vánocích do českého kostela ve Vídni. Úplně vzadu stál vysoký holohlavý pán s knírkem a velice zaníceně zpíval české koledy. Málokdo tehdy věděl, že onen muž je syn arcivévody Františka Ferdinanda.

Koncentráky se bohužel na zdraví bratrů podepsaly. Oba zemřeli předčasně.  Ernst roku 1954 ve věku pouhých čtyřiceti devíti let. Maximilian podlehl srdečnímu infarktu v roce 1962. Nebylo mu ani šedesát.  Oba dva měli rodiny zanechali po sobě hodně dětí: Ernst měl syny dva a Maxmilian dokonce šest.

A jejich potomci měli další potomky, kteří se poženili a povdávaly v rámci mnoha evropských šlechtických rodin. Trošku jsem si je prolustrovala, jsou jich mraky a žijí doslova po celém světě. 

Musím konstatovat, že by císař pán zíral, kolik dalších „následníků“ vzešlo z morganatického sňatku jednoho následníka…

Literatura:  franzferdinand.cz