O smutné Černé paní

Přes dvacet let svého života byla vytrvale těhotná. Porodila dvacet jedna dětí a třináct z nich umřelo. Proto nikdy neodložila smutek a občas chodila jak tělo bez duše.

Navíc se jí u nás moc nelíbilo. Čechy jí připadaly studené, barbarské a kacířské. Byla totiž Španělka. Katolička celou duší. Taky zrovna v tomhle směru probíhala v Českém království blbá doba. Ale vzala si jednoho z nejvýznamnějších českých šlechticů, tak se musela přizpůsobit.

Už její předlouhé jméno María Maximiliana Manrique de Lara Mendoza y Briceňo napovídá, že musela být vznešeného rodu. Byla. Proto si ji za dvorní dámu vybrala budoucí císařovna Marie, španělská infantka, manželka Maxmiliána II. Právě na španělském královském dvoře se María Maximiliana jednou setkala se svým osudem zdaleka - českým šlechticem Vratislavem II. z Pernštejna. Měl přídomek Nádherný, byl rytířem řádu Zlatého rouna (jako první z Čechů) a od jinošského věku společníkem budoucího císaře Maxmiliána II.  A sjezdil s ním celou Evropu. Vypracoval se na zdatného diplomata a politika. Když s Maxmiliánem pobýval čtyři roky ve Španělsku na dvoře krále Filipa II., nenaučil se Vratislav jen španělsky. Našel si i nevěstu - právě onu šlechtičnu a dvorní dámu se vznešeným jménem. Vzali se ve Vidni roku 1555.

María asi moc netušila, jak to bude v její nové domovině vypadat. Pro nás bylo tehdy Španělsko koncem světa a podobně tomu bylo asi i naopak. A proto Mariina maminka Isabel usoudila, že musí dceru nějak zabezpečit. Aby byla navždy ochráněna a střežena. A jelikož  měla jednu velice zvláštní kamarádku, dostalo se jí rady a pomoci. Onou přítelkyní nebyl nikdo jiný, než budoucí svatá z Ávily - Terezie od Ježíše. A ta u sebe pořád nosila malou voskovou sošku Ježíška. Ochrannou. Když prý mystička Terezie slyšela, jak daleká a neznámá pouť Marii čeká, jezulátko jí věnovala. María si skutečně sošku vzala do Čech a léta se k ní modlila a věřila v její ochranu. Když pak vdávala svou dceru Polyxenu, dala jí malého Ježíška jako svatební dar. A jelikož tahle Polyxena byla po mamince velká katolička a podporovala hlavně řád bosých karmelitánů, jehož ženskou větev založila prapůvodní majitelka voskového jezulátka, věnovala sošku právě jim. A od té doby se pyšníme Pražským Jezulátkem v kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici.

Ale zpět ke španělské šlechtičně Marii, teď už paní z Pernštejna. Dost u nás trpěla, protože si špatně zvykala na podnebí i na lidi. Měla ale milujícího a úspěšného manžela, ze kterého se dokonce stal nejvyšší kancléř českého království. Marii také vadily neustále probíhající třenice mezi katolíky a protestanty, jelikož ona byla katoličkou zapřisáhlou. Však i její manžel v mládí s husitstvím koketoval, ale nakonec se dal ke katolíkům a setrval u nich zřejmě i pod jejím vlivem.

Navíc byla Marie prakticky pořád v jiném stavu, ale taky ve smutku. Děti totiž často a brzo umíraly. Zoufalá matka už černé šaty ani neodkládala a chodila v nich až do smrti. A dokonce i po ní, jak uvidíme později…

Marie porodila celkem dvacet jedna dětí, ale dospělosti se dožilo jen osm. Převažovaly dcery. Synové dva. Všichni s krásnými jmény: Jan, Maxmilián, Johanna, Alžběta/Isabel/Eliška' Františka, Polyxena, Bibiana a Elvíra.

Pernštejnové měli v Čechách a na Moravě rozsáhlé majetky, na kterých porůznu pobývali. Zprvu na zámku v Litomyšli, později na Plumlově u Prostějova (tato dvě místa jsou pro vyprávění hodně důležitá) nebo na Pernštejně. Převážně ale žili v Praze, v Pernštejnském paláci v dnešní Jiřské ulici na Hradčanech. Jejich domácnost byla nejvýznamnějším centrem španělské politiky a kultury ve střední Evropě -  hned po španělském velvyslanectví u císařského dvora ve Vídni. U Pernštejnů se nedělala jen politika, ale také se pořádaly bály a jiné radovánky. Navíc byl Vratislav velký podporovatel umění a vědy, takže se žilo moderně i kulturně. Do knihoven se nakupovaly vzácné knihy a nové tisky, zámky se okrašlovaly obrazy a sochami největších mistrů, ale také se nákladně přestavovaly.  Zakládaly se nové parky a vodní díla. Jenže Vratislav z Pernštejna neměl moc obchodního ducha, takže později přišly značné finanční problémy.

Ale o své děti se rodiče stihli dobře postarat. Jan se oženil se španělskou sestřenicí z rodu Manrique de Lara a udělal vojenskou kariéru. Maxmilián byl olomouckým kanovnikem. Johana si vzala aragonského šlechtice z rodů Gurrea a Borja (její tchyně byl pravnučkou papeže Alexandra VI., nechvalně proslaveného pod jménem Borgia) a Isabel provdali k Fürstenbergům. Elvíra se v Madridu stala vysoce postavenou jeptiškou, samozřejmě bosou karmelitánkou. A Bibiana a Františka byly nasměrovány do Itálie. První do rodu Gonzaga a druhá se přivdala ke knížatům Acquaviva z Caserty. 

Ze španělsko-českých pernštejnských dcer se nejvíce proslavila Polyxena. Poprvé ji provdali za Viléma z Rožmberka, bratra Petra Voka. Bylo to terno, obstarožní ženich byl totiž superbohatý. Podařilo se tak zamáznout ty nejhorší pernštejnovské dluhy. A když Polyxena ovdověla, za nějaký čas se slavila svatba druhá. Tentokrát s politicky vysoce angažovaným českým šlechticem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. A jelikož kněžna Polyxena prožila dlouhý a naplněný život plný zvratů, zaslouží si vlastní vyprávění. Příště…

Obě Polyxeniny svatby se ale konaly už po smrti otce. Vratislav z Pernštejna zemřel náhle roku 1582, zrovna když se plavil po Dunaji do Lince. Jeho španělská manželka ho na Litomyšli přežila o více než dvacet. A po své smrti roku 1608 se zapojila do české tradice bílých paní.

Jenže ona si zachovala tradici španělskou. Chodí v černé. Pouze a jedině. Ne jako její mátožná kolegyně Adléta na Pernštejně, která se převléká, neboť radostné události narození zvěstuje v róbě bílé a zprávy o úmrtí v barvě smuteční.

Přízraku Marie Manrique de Lara se říká Černá paní a dodnes ho vídají bloumat po litomyšlském zámku, který dostala darem od svého manžela. Vždycky smutnou, protože kdysi tak ohlašovala smrt svých potomků. Předpověděla i vymření Pernštejnů po meči v roce 1631, kdy vzápětí po jejím zjevení zemřel švédskou rukou a zbrani její vnuk Vratislav Eusebius. Právě totiž probíhala Třicetiletá válka. Bylo mu jen něco málo přes třicet let. 

Černá paní se objevuje i na Plumlově. Zoufale tam bloudí nádvořím a hledá kapli, kam se kdysi chodívala modlit za své zemřelé děti. A nenachází ji, protože ji už dávno zbořili…