Dálek volání

Cestování frčelo vždycky. Před stovkami let bylo samozřejmě náročnější, delší, ale také dobrodružnější. A určitě daleko víc objevitelské.

Někdo cestoval na krátké vzdálenosti, jako například tovaryši různých řemesel, kteří chodili na vandr. A mladí lidé s modrou krví v žilách, tedy šlechtici, měli svůj vandr taky. Ale nóbl. Říkalo se mu „kavalírská cesta“.

Na kavalírské cesty vysílali mládence rodiče, aby se ve světě otrkali, vystudovali, naučili se jazyky, osvojili si vzletné chování u vyhlášených dvorů nebo se třeba stali se frekventanty šermířských škol. Prostě, aby získali zkušenosti a dospěli. V tomto směru byli aktivní hlavně otcové, kteří vycházeli ze svých vlastních zkušeností a posílali synky tam, kde oni sami byli, nebo také do zemí, které byly zrovna „in“. O což se postaraly hlavně cestopisy nebo vyprávěnky jiných šlechticů ze spřátelených rodin.

Cestopisy? Tenkrát? No, fakt byly. Například Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, co ho bohužel popravili na Staromáku v roce 1621 jako třetího pořadí, napsal jeden úžasný. Dokonce si do něj sám maloval. Později ho vydal jeho syn knižně i s dalšími, už profi  ilustracemi. A bylo na co se koukat a co číst, jak už napovídá název: Putování aneb Cesta z království českého do Benátek, a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící. */

Za zmínku také stojí vášnivý cestovatel Bedřich z Donína (1574-1634), který ve svém cestopisu dramaticky popsal, jak se v Benátkách snažil dostihnout loď na gondole, aby mohl pokračovat v cestě na jih: 
„Jak jsme z města na moře vyjeli, veliký vítr a bouřka povstala, a veliké vlny do gundule nám bily, naše gundule čím dál více s námi se houpala a zmítala, a tak jsouce ve velikém strachu a nebezpečenství postaveni, již téměř, že tu máme zahynouti, tak se domnívali.“ 
Bedřich z Donína sice svůj cestopis nikdy knižně nevydal (vyšel až v roce 1940), ale třeba hodně vyprávěl nebo jeho rukopis koloval. Byla by škoda, kdyby ho tenkrát nikdo neviděl, protože autor překrásně maloval. Vytvářel doslova cestovatelské momentky, které dokumentovaly cizokrajné zvyky, oblečení, slavnosti a historické památky. Uměl i mapy!

Zpět k tématu kavalírských cest. Mládence na nich zpravidla doprovázel hofmistr (vychovatel) a komorník. Bohatí jedinci měli svého vlastního, méně movití prý cestovali ve skupinách od tří do pěti a platili si jednoho hofmistra a komorníka dohromady. Takové putování trvalo zpravidla několik let a urození šlechtičtí teenegerové v něm - vzletně řečeno - přešli most do dospělosti. 

Nejčastěji se samozřejmě směřovalo do Itálie. Byly tam nejlepší univerzity (Bologna, Padova), spousta poutních míst (Loreto), vévodské dvory (Modena, Parma), lákavá města (Florencie, Siena), ale hlavně město věčné - Řím. Samozřejmě se vždycky jelo přes Benátky, ty byly hodně populární. Hlavně svými slavnostmi - karnevalem nebo tzv. zasnoubením dóžete s mořem, kdy vládce vyrazil na moře v dvoupodlažní lodi Bucintoro, kterou pohánělo 168 veslařů…

Někteří šlechtici také cestovali po příbuzenstvu nebo po známých. Často si tak našli i cizokrajnou nevěstu. Možná to tak bylo v případě syna defenestrovaného Bořity z Martinic, Jiřího Adama, který pobýval v Itálii v roce 1625 a brzy poté se oženil s dcerou markýze Gonzagy a Bibiany z Pernštejna., tedy neteří Polyxeny z Lobkovic. Možná se u nich v Castiglione delle Stiviere zastavil a zamiloval…

Občas museli cestovatelé měnit plány, protože v některých zemích zuřil mor nebo válka. Takže mnohdy zavítali i do klidného Švýcarska nebo vzácně do Dánska a Švédska. Samozřejmě, že dosti časté byly poutě do Svaté země, to bylo velké lákadlo. Jiní vyrazili raději přes Francii až za Pyreneje  - do Španělska a Portugalska. Někteří až na jih, aby viděli třeba Granadu. Už zmíněný Jiří Adam z Martinic z ní byl naprosto paf. Zůstal o tom zápis. Ale cestovatelé se nemuseli harcovat až na "konec světa". Atraktivní byl i Montserrat  u Barcelony nebo Toledo. Kavaliři se také zajímali o španělské "novostavby" - letohrádky, kostely, kláštery a paláce. Například Lev Vilém z Kounic v roce 1636 nadšeně popsal El Escorial jako osmý div světa. A hlavně - prakticky nikdo nevynechal Santiago de Compostela, slavné svatojakubské poutní místo. Ale nešlo jen o duchovno. K cestě do Španěl lákali i ušlechtilí koně. Aby se v Čechách vylepšily chovy…

A Francie? Tamní univerzity kupodivu moc netáhly, tam se spíš shoppovalo. Prostě se nedalo odolat vyhlášenému skvělému kvalitnímu oblečení podle poslední módy, pohodlným botám, špičkovým zbraním, výstroji, a dalším lákadlům. Ve Francii byli také velmi dobří učitelé šermu a zkušení podkoní, kteří se pak dováželi do Čech. A místní šlechtické dvory byly výbornou jazykovou školou.

Velmi vzácně se jezdilo do Anglie. Petr Vok z Rožmberka tam ale byl. Na svou kavalírskou cestu vyrazil v roce 1562 a přes Německo dorazil do Nizozemí. Prý ho v Holandsku fascinovala lidnatost měst a neskutečný obchodní ruch. Také nadšeně utrácel za knihy a obrazy. Musel si proto dokonce koupit zvláštní přepravní truhlu. Ale také společensky byla jeho návštěva na úrovni. Seznámil se významnými nizozemskými představiteli a hlavně s Vilémem Oranžským. Potom, na přelomu ledna a února následujícího roku, se Petr Vok konečně přeplavil do Anglie. Díky doporučení Viléma Oranžského ho dokonce přijala královna Alžběta. A to tehdy něco znamenalo! No a anglickým lordům byl jihočeský šlechtic natolik sympatický, že mu dali speciální živý dar na rozloučenou - smečku ušlechtilých ohařů. Petr Vok dokázal psy dopravit do Čech, kde nad nimi pak všichni žasli…

Nakonec i my v Praze dodnes žasneme nad jedním „dárkem“ z kavalírské cesty. Vděčíme za něj Václavovi Vojtěchovi ze Šternberka, který se během svého putování po Itálii v roce 1663 zamiloval do římských příměstských vil. A tak si v letech 1683-1695 nechal vystavět podobné letní sídlo. Dal mu jméno Troja.

Takže nebýt kavalírských cest, možná by dnes bylo u zoologické zahrady pusto a prázdno a Troja by se pořád jmenovala Zadní Ovenec…
  

××××××××××

*/ Tzv. ftipná glosa mimo mísu: troufám si tvrdit, že Kryštof Harant by dnes se svým názvem cestopisu zabodoval na našem blogu. Taky jste si všimli, že poslední dobou čím delší titulek, tím vyšší karma? Asi nějaká nová móda… :-) 
 

Fakta: Kavalirské cesty české a rakouské šlechty (1620-1750)- J. Kubeš; ckrumlov.cz;