Tak jako slunečnice každým dnem...

Zas ty moje zpropadený asociace... Jelikož ta, o které chci vyprávět, je Slunečnice. S velkým S. Jmenuje se tak jeden domov pro seniory.

Je v pražských Čimicích a někteří z  kolegů blogerů už tam byli. Díky Hele Skočově, která měla ten úžasný nápad číst seniorům. Ale hlavně je navštěvovat a povídat si s nimi. A vzala tam s sebou i mně. Na posezení s dámami a jedním pánem u kafe a bábovky. Helena ji upekla sama a taky nezapomněla na své zahradě utrhnout meduňku, aby džbán s vodou nebyl jen tak obyčejně vodový...

Když jsem nečetla, tak jsem fotila. Tváře, které něco prožily, dům, co se stal domovem, zahradu s hezky sochařsky ulítlým zvěrokruhem. A taky Helu, Shaanu a Lucii, kteří tam byli se mnou.

Začínáme! Hela ještě v akci...

Jako první četla ze své knížky povídek Lucie Lukačovičová...

...která pobývala nějaký čas v Japonsku. A tak své čtení doplňovala i osobními zážitky a vzpomínkami. A posluchačky se ptaly, takže se i hezky povídalo...

I pár portrétů se povedlo:

Luciin...

Helenin...

Moc milé dámy v letech...

... a Shaanův klasický s kytarou.

Jenže všechno jednou končí. A tak přišel čas loučení, protože dámy a jeden pán museli na večeři. Však už voněla všude vůkol.

A tak jsme my, co jsme do Slunečnice přišli jen chvilku, ještě nakoukli do parku a zhodnotili veselou krásu svých znamení. Nakonec jsme jednotně vyhlásili za vítězku kvetoucí Pannu...

Tak ahoj, Slunečnice! A doufám, že zas někdy na shledanou... Hezké věci a pocity by se přece měly opakovat!