Přelaňováno ? (sv. Jiljí)

Tak nevím. Zdá se, že laně měly slabost pro poustevníky. Osud toho dnešního až nápadně připomíná jednoho našeho národního světce. Že by od něj opisoval?

Nu, zřejmě to bylo spíš obráceně. Jelikož sv. Jiljí (Egidius, Ägidius, Egidio, Gilles, Gil) prožil svůj legendární příběh už v sedmém století. Svatý Ivan údajně až ve století devátém. Zvonku to tak vyzerá, že původně se jen kdosi snažil svérázně přiblížit dalšího ze Čtrnácti svatých pomocníků v nouzi našemu lidu tak, že do legendy o sv. Jiljí  přidal české reálie. Anebo Ivanovi ta správná story chyběla, pročež se obšlehla už jedna zavedená pověst...

Dnešní oslavenec svatý Jiljí totiž pocházel až z Athén. Když mu v Řecku zemřeli rodiče, všechno prodal, peníze rozdal a nalodil se na loď do neznáma. Doplul s ní až do Galie. Z přístavu v Marseille se rovnou vydal do Arles, kde tehdy působil biskup Caesarius. U něj se Jiljí dva roky vzdělával.

Pořád ale toužil po samotě, kde by mohl v klidu rozmlouvat s Bohem. Tak zamířil do lesů. Bloudil a bloudil, až potkal poustevníka jménem Veredemus. I on se později stal svatým. Zůstal u něj a učil se dál. Po nějaké době šel Jiljí zase svou cestou. Hlouběji do divočiny. Vedla ho řeka Gard. Konečně se usadil u jejího ústí v kraji Nimes. Neboť tam objevil jeskyni s pramenem vody. Konečně žil tím správným poustevnickým životem. Lehké to ale neměl. Trápily ho pochyby a i s tělem měl občas trable. Ale vytrval. V sebeodříkání, duchovních zápasech a o kořínkách, které občas zapíjel mlékem laně, co ho ho tu a tam přišla navštívit.

Tahle laň byla v kraji legendární, jelikož byla nádherná a skoro bílá. Každému unikla. Až se o ní dozvěděl vizigótský král Wamba. Při jejím pronásledování se dostal se svým doprovodem k poustevníkově skrýši a vystřelil na laň šíp. Šíp si to ale namířil rovnou do jeskyně a probodl Jiljímu ruku. Zranění bylo tak těžké, že se s jeho důsledky Jiljí potýkal do konce života. Ruka mu částečně ochrnula. Proto je světec patronem tělesně postižených.

Král Wamba se zděsil, když viděl, co provedl. Hned nechal poustevníka ošetřit a po jeho uzdravení se s ním velmi spřátelil. A založil mu v místě klášter. Jiljí přijal kněžské svěcení a v konventu s benediktinskou řeholí zůstal jako opat. Ještě než zemřel (roku 700?), došel si do Říma pro papežské požehnání. Kolem kláštera později vzniklo město Saint Gilles.

Už v románské době se jednalo o jednoho z nejpopulárnějších světců. Asi proto došlo u nás k tomu raně křesťanskému klonování sv. Ivana na sv. Jiljí.  Prostě hezká legenda, tak proč ji nevyužít v českých podmínkách? Jednu odchylku ale přece jenom v pověsti máme. Kníže Bořivoj měl lepší mušku než král Wamba. Jeho šíp dostal tu laň...

Ale i Jiljí se v Čechách chytil. Úcta k němu byla převeliká. Už počátkem 12. století byl v Praze založen k jeho poctě kostel, který samozřejmě po několika obměnách, stojí v Husově ulici dodnes. Takže není divu, že Karel IV. roku 1356 do Svatovítského chrámu dodal tři částečky světcových ostatků. A ještě jednu zvláštnost sv. Jiljí má. Jedině u nás je patronem kolonistů. Těch, co Čechy osídlovali od 13. století a zakládali nová města a vesnice.

No a konečně je sv. Jiljí také patronem města Třeboně (i tam má starodávný kostel), žebráků, myslivců, pastevců,  lesů a tělesně postižených. Napomáhá při kojení (laňka ho naučila) a věřící ho vždy vzývali při pokušení, epilepsii, rakovině, duševních chorobách a neplodnosti.

A atributy? Samozřejmě laň a šíp.

A české pranostiky? Ráno nás přivítalo deštěm, tak jedna za všechny :

Když na svatého Jiljí prší, celý podzim voda crčí...

LITERATURA : Rok se svatými (Schindler a Schauber); preguntasantoral.com