Můj příspěvek není úplněno o přenechání sedačky v dopravním podniku :-)

Nedávno jsme měli s manželem takový lehce úsměvně nepříjemný zážitek. Vyrazili jsme na výstavu, jeden lístek jsme měli v rámce akce zdarma. Nevím, zda to hrálo roli, ale druhý lístek nám prodali důchodcovský :-)

Což je docela legrační, protože manželovi je lehce nad padesát a mně stejně lehce pod padesát. Začali jsme se dohadovat a škádlit, který z nás vypadá jako stařík/stařena

Asi po měsíci přišel zkroušený manžel z práce. Uznal, že tak vypadá on. Jel domů dopravním prostředkem, a tam ho pustila sednout velice hezká slečna

A ať si to manžel tak nebere....

Skoda,

nemam zadny soucasny zazitek z Prahy ci Brna. Pred davnymi lety tam bili taci i takove a onaci i onake. A podobne je tomu i dnes v prevazne vetsine evropskych velkomest.

ale vzpominam na jakehosi Cechoamericana z Zizkova co emigroval v dobe velke hospodarske krise a prilel se podivat po ketch do Prahy. V televizi ho privittal doktor Josef Pixa a velkem hezky si povidali. A pak mu pan Pixa dal jizdenku a ten emigrant se na ni podival (a ted si vymyslim) a povida: nastopil jste na porici na devatenactku a na Tylove namesti prestoupil na dvaadvacitku.

To by dnes nezvladl ani google.

Něco podobného jsem před mnoha lety zažila v Peru. Pan Kroupa, emigrant z roku 1939, vášnivě rád jezdil tramvají po Praze ve své hlavě a rád o tom mluvil. Naprosto jsme žasli, jak si pamatoval přestupy a konzultoval změny linek po třiceti letech...

A ještě zajímavější je, že tyto otázky pokládají spíše slečny než mladíci. Bydlím na trase, kde jezdí spousta studentů a staršího člověka ( je mi 45) pouštíme se slečnami společně.

Mám dojem, že jde o nějakou módní otázku. :-) Lehce absurdní. Prostě buď pustin nebo nepustím...

Přidám stručnou informaci, že starce jako já pouštějí skoro automaticky. I ti mladí a většinou velmi vlídně! Jediný problém spíše pamatuji odpoledne, když jedou domů studenti a učni. To lze někdy potkat upřené sledovače dění za okny, ale i ti většinou časem podlehnou. Slušnému vychování z mládí asi.... Já tohle skoro nevnímám a vůbec ne negativně. Ale vybavilo se mi.... Jako asi čtyřicátník jsem spolupracoval s jednou velmi originální dámou už skoro v důchodovém věku. Její horní ret zdobil knír a krásy vůbec mnoho nepobrala. Zato jí chutnalo víno. Když jsem jí občas doprovázel z pracovního flámu, skoro automaticky jsem vystoupil z tramvaje a nabídl jí na zemi ruku s vědomím, že bývá vratká. Potěšeně to komentovala a říkala: Hejno, tohle si pěstujte, to mají ženské rády!!! Kdeže loňské sněhy jsou.....

Jasně, pane Hejno. Já neříkám, že se nepouští sednout. Je fajn, že je to poslední dobou o hodně lepší. Bývala jsem svědkem vlání i jedinců o holi. Ale uznejte, že taková otázka mířená na starší osoby (zažila jsem ji i u paní se dvěma berlemi!) je mírně řečeno ... blbá. Buď chci pustit sednout nebo ne. Takže prostě pustím a neptám se...

Šárko zdravím, ženy zas předmětem blogu, leč místo ,,jistojistotné" historie novodobá současnost. Víte, ono fakt takoví nejsou všichni, ale říkám-skoro lepší, když aspoň mlčí. Mám za sebou občas ovíjení tyče nad těmi,co vesele pomlouvají mého kolegu a hodnotí svůj večer.Je tu přecejen - jistý historický posun... zpátky k Vám - nejmilejší je mlčení a pohled provázený úsměvem při vstávání ze sedačky.

Diky!

Rozumím

Jistě je druhá otázka vhodnější, slušnější, emapatičtější.

Já však na první odpovídám: "Děkuji, rád". A neubude mě. Empatický může být i ten druhý.

Tak.

Život někdy klade otázky, na něž možno odpověděti není....

Zlatá slova!

,,Ovíjela štangli":) Když v dnešní době náhodou jedu tramvají, připadá mi to jak nějaký superluxusní vlak. V dobách učení to bylo o dobrodružství. Teď se jenom třesu strachy, kdy přijde ta chvíle, že mě někdo pustí sednout

Mě se už stalo, že mi bylo nabídnuto místo. A to tak mile a rozhodně, že než vysvětlovat, že to není miminko anóbrž slanina+ patřiičný model na ní, radši jsem usedla...:-)

Pokud jste ovíjela štangli, tak jste cestovala v šalině a alespoň druhá dívčina se chovala normálně. Tuším, že v hlavním městě ČR by všichni náctiletí tupě zírali vpřed

Nezírali, paní Pavlíková, nezírali. A když zírali - nemáte zírat Vy. Já jsem se dříve zeptal, zda by někdo paní (pána) nemohl pustit a vždy jsem uspěl. (Dnes to nedělám jen proto, že už to, bohužel, vypadá, že to říkám hlavně kvůli sobě - a to by už nebylo ono.)