Naše Frida je jezevčice s příměsí voříška. A taky potvora mstivá. O jezevčících se tvrdí, že jsou chodící popelnice. U naší milunky to platí více než dvojnásob. Přesto vždy zůstává gurmánkou na úrovni.
Onehdy jsme Fridu nechali doma samotnou. Ač je na to zvyklá, mívá své dny.
Po návratu domů jsem už od dveří viděla, že na dece postele je něco divného. Vypadalo to na první pohled jako starý mech. Můj první nesmyslný pohled patřil stropu, zda artefakt neodpadl odtamtud. Když jsem se (opět nesmyslně) ujistila, že ne, jala jsem se zkoumat jeho konzistenci v domnění, zda se nejedná o atypické hovénko naší kruté mstitelky. Ta se mezitím v pudu sebezáchovy napasovala do své trucovny pod policí.
Nebylo to hovínko. Byly to sežvejkané šlupky od avokáda.
Frida za naší nepřítomnosti šlohla z okenního parapetu avokádo, které tam nepovšimnuto dozrávalo již třetí den a kompletně je zblajzla. Šlupky jí očividně nejely, pročež je vyplivala na úhlednou hromádku. Při hrůzné představě, co avokádo provede s jejím zažíváním, jsem si k tomu všemu ještě uvědomila, že chybí pecka. Po chvíli zběsilého hledání jsem ji s úlevou našla v opačném rohu pokoje.
S odstupem několika dnů musím konstatovat, že si naše gurmánka avokádem zjevně srovnala své lehce pošramocené zažívání po prodělané operaci. Možná jí chybělo železo. Nebo, že by po vzoru své slavné mexické jmenovkyně tíhla k tropickému ovoci původem z Yucatánu?
A je ona vůbec pes?
