Tráva je kráva! PROČ ZASE? Ptám se vždycky jako debil, když ta bestie doroste po každém posekání rychlostí metelesku blesku.
Proč se mi každý rok od května do srpna smrskne na organizaci rodinné úderky a plánování víkendů bez deště?
Proč těsně před dojezdem na chalupu propadám úzkostným stavům až do konečného JEŽÍŠIKRISTE TO JE ZAS VYSOKÝ, když dorazíme?
Proč zrovna my musíme mít tak velkou zahradu ve svahu s boulemi, kde by mohla trénovat Nikola Sudová a kde je dřina sekat i se supermoderním strojem?
Před lety jsme sekali kosou. Na to je machr ségra. Já pohrabovala. Po jednom sekacím víkendu jsme jely spolu domů vlakem a na Wilsoňáku jsem ji po dvouhodinové cestě musela zvednout ze sedadla a na perón vyvést jak šestinedělku.
Dále jsme řešily i dilema KAM S NÍ? Myslím s tou krávou (=trávou). I vršily jsme na zahradě obrovské mohyly, když už jsme zaplnily komposty.
Po příšerných zážitcích s první sekačkou, co sekala jen na rovině a byla těžká jako sviňa, jsme si pořídili zázrak s pojezdem. Slavnostně jsme provedli první zážeh a já nadšená z perpetua mobile jsem premiérově vyjela do naší rozlehlé zahrady. Jelikož byla značná dřina sekačku nahazovat, snažila jsem se na jeden zátah posekat co nejvíc. Holka byla rychlá jako blesk a já za ní doslova vlála. Po posekání půlky zahrady jsem to zatla, uštvaná jak srna v černém lese. Rodinka seděla u kafe a všichni hned TAK CO? Já že dobrý, ale že je nějaká rychlá, že jí sotva stačím. Všichni se po sobě podívali a zvedli oči k nebi. Objasnili mi význam obrázků zajíčka a želvy u páčky na rukojeti našeho stroje. Zajíčka jsem měla na doraz.
Pak se jednou stalo, že tráva hodně přerostla. Sekačka je v takovém případě na nic, a tak naše sesterské duo muselo opět nahodit kosu. Já tentokrát dostala čestný úkol průzkumníka. Se zahradnickými nůžkami jsem coby předvoj šla opatrně před ségrou a likvidovala malé švestky, které by mohly kosu trhnout. Najednou jsem uviděla jednu, vedle které seděl hlemýžď. Nasadila jsem nůžky na švestku, ovšem živočich vycítil pohyb a vysunul periskopová kukadla. Bohužel můj mozek už vyslal signál a ruka nešla zastavit, i když se slimejšovy oči dostaly do ostří. A já je ufikla. Sestra byla na mrtvici, neboť se domnívala, že jsem zešílela. Praštila jsem totiž nůžkama, začala se svíjet na místě a štkala jsem JÁ MU USTŘIHLA VOČI! Dodnes mne straší představa hendikepovaného hlemýždě ťukajícího před sebou bílou hůlkou.
Konec srandiček. Zatím, co tu planě plkám, tráva tiše roste.
Jdu sekat.
