Naše Frida nás má na povel. Vzdorujeme se střídavými úspěchy. Její nadřazenost je znát už z následujícího pozorování.
Mokrouš domácí
Sednu si vedle ní, ruku si položím na gauč. Okamžitě mi na ní přistane její packa. Otočím se a čtu z její čumákotváře ZDE VELITELSKÉ STANOVIŠTĚ! Vytáhnu končetinu zpod její tlapy a ihned ji zase přikryju svou rukou. Díváme se vzájemně do očí. Obě panovačně. Okamžitě následuje v rychlém sledu packa-ruka-packa-ruka. Poté obvykle končíme laškovným řeckořímským zápasem, abychom si ani jedna nebyly jisté svou možnou výhrou.
Fridina předchůdkyně Širín, která nás předčasně opustila ve svých pěti letech, se mi pravidelně za svítání našroubovala do postele a s mohutným vzdechem mi vložila tlapu do dlaně. A obě jsme spaly ruku v ruce dál. I doufala jsem, že Frida naváže. Houby. Ani pac podávat nechce. A myslí si, že je všechno jen její. Packy, obojek, aportovací klacky, klíšťata, nic nechce dát. Jedině košíku se vzdá dobrovolně.
Ale zase si s ní víc pokecám. Ať mi nikdo nepovídá, že pes nerozumí celým větám. Nebo máme doma génia?
Naše rodinná smečka má na chalupě striktně vymezená válecí teritoria. Frida mi neustále zabírá to moje. Při dobré vůli bychom se tam vešly obě, ale jezevčík si vždycky umí lehnout tak, aby byl dvojnásobně dlouhý. Takže doprostřed a ještě napříč. Při pokusech o její vystěhování povelem/hlasem mocným/prošením či při sebevražedném rozhodnutí jen tak si trochu přilehnout, reaguje naše psice buď vrčením a ksichtem vlkodlaka nebo předstíráním absolutní mrtvoly. Otevře maximálně jedno oko (TRHNI SI!).
K vystrnadění vede pouze celá věta, která zní : No tak já si teda půjdu lehnout ke svý Ivance (blbý, dlouhý, ale zabírá to). V té chvíli se otevře i druhé oko do výrazu SAKRA PRÁCE a Fridule kosmickou rychlostí opouští můj gauč a plavným skokem přistane u ségry Ivany, kterou od prvopočátku považuje za svůj výlučný majetek.
O víkendu s námi Frida prožila povodně, které ji dost otrávily. Poté, co v sobotu pláchla a vrátila se po dvou hodinách o dvě čísla menší a převlečená za ondatru, byla pod přísným dohledem. Přesto se jí povedlo nás dostat. Co se ten pes tak blbě tváří? otázala jsem se, když se Frida s nadutou hubou usadila na svém polštáři. Chvíli jsem myslela, že bude zvracet. Při jakémkoliv pokusu o kontakt uhýbala hlavou, loupala po nás očima a temně mručela. Najednou jsem si všimla, že jí z tlamy něco visí. Ocásek! Přinesla si z venku myš a jelikož má s námi tu špatnou zkušenost, že jí pokaždé všechno čmajznem, nasadila výraz HLAVNĚ NENÁPADNĚ. Zcepenělého hlodavce se mi podařilo úspěšně vyměnit za žraločí chrupavku.
Tentokrát jsem zvítězila. Ale co příště?
