Šárka Bayerová

O psech a lidech (Ben)

20. 06. 2013 12:05:00
Naše rodina odjakživa trpí na jezevčíky. Náš první pes se jmenoval Ben a s tím jménem k nám už přišel. Sestra ho jako odrostlé štěně zachránila před útulkem. Byla jeho čtvrtou paní, a protože si ho na rozdíl od všech jeho bývalých majitelů konečně nechala, miloval ji bezvýhradnou láskou.
Ben
Ben

Benovy zkušenosti ze štěněčích postrků v něm zanechaly trauma z dopravních prostředků. Všude kňučel hlasem, který obvykle přecházel do koloratury. Pokud byl například v tramvaji někým cizím politován, docházelo až na tříčárkované c. Na druhou stranu se v něm jeho traumatické dětství odrazilo i pozitivně. Měl rád všechny lidi a hned byl s každým kamarád.

Ben byl hladkosrstý jezevčík. Umíněný, pyšný a strašně urážlivý. Prostě chlap. Nesměli jsme se mu smát, jelikož pak s námi nemluvil i několik dnů.

Jednou v zimě při venčení se Ben chtěl vyčůrat. Bylo náledí. Zvedl nohu, druhá mu podjela a už se válel. Jezevčíci mají prostě nízké těžiště. Řvali jsme smíchy, protože mu dělalo potíže i vstát. Vypadal jak kreslený. Když znovu nabyl důstojného postavení, zpražil nás pohledem TAK TO JSTE SI TEDA DOVOLILI DOST... Další tři dny nás ignoroval a dělal ofuky i u žrádla.

V té době jsme měli chatu na skále nad Vltavou. Ben byl velmi poslušný, a tak s námi mohl chodit na procházky bez vodítka. Vždycky poslechl na slovo. Ale přišel den, kdy bylo všechno jinak. Na lesní cestě zřejmě zachytil superčerstvou stopu a už se po ní hnal jako žralok za pachem krve. Na první zavolání se nevrátil, ani na tisíce dalších. Lítali jsme po okolí, halekali, nic nepomáhalo. I vrátili jsme se do chaty bez něj a doufali jsme, že přijde sám. Nepřišel do večera. To už jsme šíleli, protože jsme museli odjet do Prahy. Pořád jsme doufali, že ho někde potkáme cestou na vlak. Nepotkali.

V pondělí odpoledne jsme se na chatu vrátili, Ben pořád nikde. Vyptávali jsme se sousedů, rozvěsili jsme zoufalé inzeráty. Po Benovi se slehla zem. Jezdili jsme na chatu na střídačku až do dalšího víkendu. Bezvýsledně.

Nakonec jsme už smířili s osudem, že se Benovi asi něco stalo a že už ho nikdy neuvidíme. Byli jsme zoufalí. Přesto nás ještě napadlo zeptat se paní pokladní na nádraží, i když bylo od chaty dost daleko. A najednou naděje a hlavně stopa! Údajně se tam jakýsi jezevčík dvakrát pokoušel nastoupit do vlaku na Prahu a vždycky byl z přepravy vykázán. Pak se ho zželelo nějakým lidem a ti s ním odešli do chatové osady na břehu Vltavy.

Šli jsme systematicky dům za domem, až jsme chytili jazyka a poté konečně našli Bena v jeho dočasném útočišti. Při bouřlivém shledání jsme brečeli všichni (i hodní nálezci), jenom Ben se radoval. Poté, co nás všechny olízal, vrátil se skotačivě do pelechu, který po celou dobu sdílel se svým novým kámošem černým jezevčíkem Arturem. Při té příležitosti nám bylo sděleno, že Ben hned druhý den svého pobytu převzal velení a v dalších třech dnech rozkousal Arturovi buvolí kůži, na které jeho parťák spal již deset let. Nakonec se Benovi domů ani moc nechtělo, když tam na něj byli tak hodní ...

Jó, psí psýcha! Na tu jsme my lidé pořád krátcí ...

Autor: Šárka Bayerová | karma: 22.46 | přečteno: 736 ×
Poslední články autora