Proto jsem měla radost, když jsem na přelomu tisíciletí začala být svědkem libeňských proměn. Moje čtvrť konečně prokoukla. Z opuštěných fabrik jsou lofty, domy dostávají nové fasády, parky jsou jakž takž udržovány. Objevily se zajímavé restaurace, kluby a kavárny, ale na druhou stranu i bezdomovci. S nimi to bude asi věčný boj. I v mém nitru. Již delší dobu odmítám třídit odpad. Kontejnery na vše možné máme proti oknům a když vidím, jak bezdomáči přeskupují vše, co jsme my, libeňští snílci, vytřídili, jde na mne pokaždé beznaděj a vzdor. Bordel kolem ani nemá smysl komentovat. A tak je to v okolí všude. Nejen pod našima okny.
Ale, kde mi rozum už úplně zůstává stát je Hrabalova zeď.
V ulici Na Hrázi, v místě kde stával dům se Sběrnými surovinami, vyrostla v době socialistického budovatelského nadšení kolem metra hnusná zeď.
V roce 1999 dostala akademická malířka Taťána Svatošová skvělý nápad a na zdi vytvořila „Poctu Hrabalovi“. Najdete tu slavného spisovatele v násobné nadživotní velikosti, portréty jeho milovaných koček, slavný psací stroj Perkeo, úryvky z jeho děl a další významné drobnosti spjaté s jeho životem. Ale nedostanete se k nim. Některé detaily neuvidíte vůbec.
Na radnici se totiž kdysi někdo vyznamenal a povolil u zdi parkoviště. Čímž jedno z mála novodobých kouzelných míst v Libni úplně zabil. Zmíněné parkoviště navíc musíte oběhnout obloukem, abyste se z ulice Na Žertvách do uličky Na Hrázi vůbec dostali. Celkový dojem zdi je naprosto v háji. Zahlédnete jen něco. A to málo co je vidět je už celé zašedlé od výfukových plynů.
A tak se dnes v Libni zase ocitáme na hrázi věčnosti lidské hlouposti, hrabivosti a kulturní ignorance...Navždy?