Dolly byla první pes, se kterým jsem navázala plnohodnotný vztah. Čistokrevná hladkosrstá jezevčice s úžasným rodokmenem a ještě úžasnějšími papíry.
Její paničkou byla herečka Městských divadel pražských paní Elena Hálková, ale také její dcera Kateřina, naše kamarádka. Teď budu vyprávět o sedmdesátých letech minulého století. Mé pubertální postdětství.
Žily jsme tenkrát se sestrou samy, tak nás paní Elena (jak sama v legraci říkala) přijala za vlastní. Staly jsme se součástí nejen její rodiny, ale i početné tlupy přátel z uměleckého světa. A do své smečky nás přijala i Dolly.
Byla jsem na to jaksepatří pyšná, jelikož v tehdejší době byli psi v domácnostech poměrně velkou zvláštností. Poprvé jsem nahlédla i do jezevčičí duše a stala se z toho láska na celý život.
Dollynka byla osobnost. Dokonce hérečka. Hrála s paní Elenou v divadelní hře Anna přechází na červenou a velmi si každé představení užívala, neboť měla (pochopitelně) vždy potlesk na otevřené scéně. Taky kamarádila se slavnými psy. Hlavně s Herem Miroslava Horníčka.
Nás milovala a my se sestrou ji. Žily jsme společný život uměleckých mejdanů v Praze v ulici Na Šafránce a na chalupě v Prysku nedaleko Nového Boru, kam jsme pravidelně jezdily na prázdniny i s naším téměř osmikilovým kocourem Kryštofem v silonové tašce (do žádné jiné nechtěl). Občas dokonce stopem. Byly jsme se ségrou fakt cvoci.
V Prysku se sešel vždycky celý zvěřinec. Dollka, její domácí parťák kocour Michal, jeho bratr - náš Kryštof, Yorick a Pajda (synové Dolly) a další psi a kocouři, kteří přijížděli jako věrný doprovod svých pánů. Smečku jsme z rozlehlé zahrady svolávali broušením nože o kamenné schody. Okamžitě se seběhli do půlkruhu (kočka-pes-kočka-pes), svorně slinili a lačně očekávali, co se bude krájet.
Dolly nekamarádila jen se psími celebritami, ale také s Lesanem, podvraťákem ze sousedství. O to větší byla starost, když na jedné z našich dovolených na Dollynku přišlo hárání. Paní Elena zorganizovala hlídky tak, aby Dolly nebyla ani chvíli sama. Všichni jsme se chovali velmi zodpovědně a roztouženou psici prakticky nespustili z očí.
Po návratu do Prahy začala Dolly tloustnout. A to je u psů s papíry, kteří se pravidelně zúčastňují výstav, vždycky problém. Kateřina usoudila, že se projevil nedostatek pohybu po dovolené a nasadila přísný procházkový režim a tvrdou dietu.
Ač byla Dollka velmi vychovaný a poslušný pes, začala se chovat naprosto ulítle. Žebrala o jídlo u stolu, přičemž skučela jako meluzína. Byla často mrzutá a náladová. Válela se pelechu a odmítala vylézt. Vytrvale kradla kocouří žrádlo z Michalovy misky. Kvůli tomu se celoživotní kámoši poprvé i servali. Jednou dokonce vlezla až na stůl, kde sežrala zbytek bonboniery i se staniolem a měla pak stříbrná hovínka.
Je to s podivem, ale pořád nám to nedocházelo. Tak jisti jsme si všichni byli.
Nakonec zoufalá paní Elena dostala strach, že má Dolly nádor, protože jí přes všechny diety a pohybový režim začalo divně růst břicho. Kateřině to nedalo a jala se břicho zkoumat ohmatáváním. Najednou vyjekla: Mě ten nádor kop! A bylo to jasný. Dollku jsme neuhlídali.
Paní Elena nevysvětlitelnou záhadu uzavřela konstatováním sobě vlastním. Za Dollynčino neplánované početí může být zodpovědný jedině psí duch svatý.
A tak od té doby vím, že je něco mezi psím nebem a zemí ...
O paní Hálkové: http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=329835&bk=37190
