Stejně za všechno nakonec může Markéta. Kdyby se do toho nemíchala... A ty její blbý rady!
Vždyť jsme si s Béďou žili docela dobře. Měl mě rád. Vždycky. Svým způsobem, to je fakt. A že mne občas proplesk? No a co, stejně jsem mu to většinou vrátila. Aspoň se pročistil vzduch. A jakej náboj měly pak ty naše smiřovačky i po letitým manželství ! To byste koukali!
Nakonec mi přece ani nemusel říkat, že se dal dohromady s tou ženskou od nich z práce. Ale on chtěl, abych ho pochopila. Abych mu už konečně rozuměla... Je prostě teď v nejlepším věku a dolehl na něj stereotyp. Tak mi to vysvětlil a já tomu vlastně rozumím. I když trochu líto mi to teda bylo !
Ale uznejte, taky mi nemusel říkat nic a scházet se s ní potajomky. Ale on už je takovej čestnej! Vážně, no neuchechtávejte se ... Prostě Béďa je drsnej a chce mít jasno.
Ale pak to začalo. Furt jsem na tu babu musela myslet. Jak vypadá? Že je mladší, to jsem věděla. Jednou jsem si na ně počíhala a když jsem zjistila, jaká je to kočka, skoro to se mnou fláklo.
No a pak jsem doma brečela a brečela. Do toho přišel Béďa. Ptal se, co je k večeři. Když mě viděl uřvanou, chytil ho nerv. Jsem pitomá, říkala jsem si, že jsem aspoň neuvařila, moh bejt klid. Takhle jsem si ještě vyslechla, že jsem citová vyděračka a lemra líná. Ach jo.
No a tehdy jsem to v práci řekla Markétě. Šly jsme to probrat do cukrárny. Už třetí den mi bylo dost blbě, žaludek jak na vodě. Asi nervy. A Markéta mi hned naordinovala becherovku. Trošku se mi ulevilo a líp se mi mluvilo. Markét si mne vyslechla a čuměla! Že prej by to Bédi neřekla! A dala si bechču taky. A já s ní. Víckrát. Až jsem se divila, jak mi jede. Nikdy jsem moc nepila a sladký lepidla už vůbec ne. Bohužel jsme nic nevymyslely. Jen jsme se zlískaly. Ale bylo mi fajn a Béďa a ta jeho skvav mi byli aspoň chvíli ukradený ...
Druhý den mi Markét brnkla hned ráno a poradila mi nějakou pasivní rezistenci. Že prej to někde vyčetla. Jelikož jsem se nechytala, vysvětlila mi, že mám vyčkávat, neprotestovat a hlavně NEBREČET ! Že to jako Béďu pak určitě přejde. A taky mi řekla, ať si dám preventivně bechču.
Tak jsem občas poslechla, ale moc to nešlo. Vždycky, když Béďa dlouho nešel, děsně jsem se užírala. Furt jsem si představovala, kde jsou a co dělaj. I jak to dělaj ... To fakt bylo strašný!
Volala jsem Markétě, že mi je zas blbě. Přišla na návštěvu s flaškou láhve. A becherovka najednou zase zabrala! Když přišel Béďa dom, byla jsem rozevlátá, flákla jsem mu večeři a šla se dívat na telku. (Trhni si, Bedřichu!)
Ale Béďovy návraty se nějak prodlužovaly. Už skoro nechodil ani na večeři a často se vracel až k ránu. Strašně mě to točilo, ale pravidelně pomáhala bechča a hlavně pomyšlení na tu rezistenci.
Pak jsme měli pracovní večírek. Přišla jsem tam už v docela dobrý náladě. Když jsem se vypravovala, dostala jsem od Bédi sms, že se u tý svý zdrží do rána. Abych prej neměla strach!!!! Žaludek mi zas začal dělat veletoče, tak jsem si řádně cvakla rovnou z lahve. A ještě a ještě. A byl klid.
Takže jsem se načančala a vyrazila. Už od dveří jsem viděla Markét v družném rozhovoru s Tondou. Následoval panákový rej. Pak mne Markéta odtáhla na záchod a hučela do mne, že Tonda po mně jede a že si to mám užít.
No, radši to zkrátím. Skončila jsem s Tondou u nás doma. Že jsem byla namazaná, mě neomlouvá. No a když jsme byli v nejlepším, vrátil se Béďa. Mimo plán! Řval jak podebranej, co jsem si to prej dovolila. Tondu vyfackoval.
Včera podal žádost o rozvod. Prej jsem alkoholička a děvka. A že prej má ke mně nepřekonatelný odpor, jelikož už měsíce smrdím hořkejma bylinama.
Že já jsem tu Markétu poslouhala, fakt bych ji zabila! Prej pasivní rezistence ...
Poznámka: Povídka ! Podobnost s někým koho znáte, či se mnou (nedej Bože!), je čistě náhodná! :-)
