Řekl o něm Dante. Jiní mu zase říkali "prosťáček boží", další ho měli za totálního blázna. Už i proto, že si ho pamatovali jako výrazného člena místní zlaté mládeže.
František z Assisi. Jeden z nejslavnějších svatých vůbec. Dnes je v kalendáři a nejen v tom církevním...
František se narodil v Assisi roku 1182 jako Giovanni (Jan). Jeho otec byl velice bohatý obchodník s látkami. Jelikož maminka zřejmě pocházela z Provence, Giovanni už od dětství mluvil skvěle francouzsky. Takže dostal přezdívku Francesco - Francouzek. A jeho přídomek se mu stal jménem. A později nejen jemu...
S ohledem na fakt, že se rodina prakticky topila v penězích, Giovanni zvaný Francesco se nemusel nikterak omezovat. Se skupinou přátel stejného ražení si doslova užíval života. A rozhazoval prachy plnými hrstmi. Prý chtěl být trubadůrem, ale taky toužil po dobrodružství. Pročež se v roce 1201 podílel na vojenské výpravě proti Perugii. Město Assisi ale konflikt projelo a František skončil v báni. Skoro rok trvalo dojednání míru. Až potom byli vězni propuštěni.
Ve vězení František těžce onemocněl a tehdy asi všechno začalo. Vidiny a podivná boží volání. O životě v chudobě a službě Ježíši Kristu. A tak, když už byl volný a jakž takž vyléčený, vydal se František na pouť do Říma. Šok z toho, co viděl, jeho rozhozený psychický stav úplně dorazil. Bohatství církve, zhýralost jejího života, chudoba prostých lidí…
Přišel veletoč. František zastavil žebráka a donutil ho, aby si s ním vyměnil šaty. Veškeré peníze, co měl, rozdal. A jal se žebrat u vchodu do baziliky. Taky se přestal bát malomocných a na potkání jim líbal ruce.
Pak z Říma odešel, potuloval se po kraji a rozdával rodinný majetek chudým. Občas se totiž stavil doma pro peníze a sekal latinu. Rodina ho přemlouvala, aby toho bláznění nechal a nakonec raději zastavila přítok financí.
Jednou takhle došel František k polorozpadlému kostelu s několika kaplemi. V jedné z nich (sv. Damiána) zase uslyšel vnitřní hlas, který ho tentokrát nabádal: „..jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá…“. A tak se do toho pustil. Ze skladu svého otce prodal nějaké látky a prý i povoz s koněm. To už rodič nerozdýchal. Chtěl zachránit majetek, takže se obrátil na biskupa o radu. Když si poté zavolali Františka na koberec, ten se před nimi svlékl donaha. Následně hodil tátovi šaty na hlavu řka, že jeho otcem je už jen ten v nebi. Čímž definitivně udělal tečku za svým minulým životem. Psal se rok 1206.
V hrubé kutně přepásané provazem spolu s několika následovníky kostel postupně opravili vlastními silami. Prostředky na materiál si vyžebrali. Z pomocníků se postupně stávali žáci a přibývali i další.
Hlásání absolutní chudoby v té době zas tak moc nefrčelo a lidé se na Františkova kázání moc nehrnuli. A tak prý podle legend a lidové tvořivosti kázal ptáčkům, když ho lidé nechtěli poslouchat. Taktéž úspěšně domluvil vlkovi, aby už nezabíjel ovce. Zvířata se v jeho přítomnosti přestávala chovat divoce, ptáci naslouchali jeho slovům o boží lásce a nakrucovali pozorně hlavičky. Původně poplašeného králíka musel František několikrát setřást z klína, jak se k němu lísal. A všechno tohle dění pozoroval zkrotlý vlk a hluboce se styděl…
V roce 1209 sepsal František řeholní pravidla a vydal se s nimi k papeži. Nejdřív s nápadem nového mnišského řádu pohořel. Později řeholi upravil, trochu doplnil a už to klaplo. Nový papež Honorius III. konečně umožnil vznik Řádu menších bratří - františkánů.
A začali přibývat nejen příznivci, ale hlavně další žáci a následovníci. Všichni sídlili, lépe řečeno bivakovali, v Porciunkuli - kapli Panny Marie Andělské. O Františka se zajímala dokonce i jedna žena. Už od roku 1209, ale za tři roky do toho praštila - jistá Klára, co se také později stala svatou. Pojilo je s Františkem velice zvláštní přátelství. Založili spolu ženskou verzi nové řehole - Řád sv. Kláry - tzv. klarisky.
No a do třetice založil František ještě jeden řád - pro ty, kteří chtěli být jako on, ale nechtěli nebo nemohli se vzdát světského života. Byli to tzv. terciáři - k nim se dal např. francouzský král Ludvík IX. nebo Alžběta Durynská.
Jak tak František toužil hlásat slovo boží naprosto všude, vedl k tomu své spolubratry. Čímž vlastně založil organizovanou misijní činnost. Navíc se o něm říká, že doslova toužil po mučednické smrti, takže se ničeho nebál. Údajně se tak dostal s křižáky do Egypta a také k tureckému sultánovi, aby mu vysvětlil, co je to evangelium. Všechny překvapilo, že sultán Františka se zaujetím vyslechl a propustil v milosti. Čekalo se totiž mučení a poprava, jak bylo u tureckého dvora tehdy zvykem…
Po nějaké době František těžce onemocněl. Pověst říká, že 17. září roku 1224 se na jeho těle dokonce objevila stigmata. To prý k němu po jeho vroucí modlitbě sestoupil seraf (anděl) se šesti ohnivými křídly a vtiskl mu rány Kristovy.
Nedlouho před smrtí František i oslepl. Zemřel 3. října 1226 ve své Porciunkuli jako prostý kajícník - na holé zemi, přikrytý jen vypůjčeným kabátcem.
Za svatého byl prohlášen téměř v rekordním čase. Už za necelé tři roky.
Po svatém Františkovi zůstalo na tu dobu docela velké dílo. Hlavně dopisy s radami a napomenutími, psané v latině. Pak samozřejmě jeho tři řehole (i když je u nich autorství prý sporné) a Testamentum (Závěť), kde František nabádá a prosí své spolubratry, aby vytrvali a pokračovali v cestě, kterou on zahájil. Ovšem nejslavnější je Lauder creaturarum - Píseň tvorstva, sepsaná v dialektu, kterým se hovořilo v Assisi. Jedná se totiž nejen o první italskou báseň na vysoké umělecké úrovni, ale hlavně o jednu z nejstarších dochovaných básní ze všech těch, které kdy byly v italských dialektech napsány.
A na Karlově mostě? Tam trošku mate jménem, neboť se v příručkách vyskytuje jako sv. František Serafínský. Bude to tím, že má u sebe serafy hned dva. Autorem pseudobarokního sousoší z roku 1855 je Emmanuel Max.
Svatý František je samozřejmě především patronem Itálie. Ale také Filipín, ekologie, chudých, kupců, krejčích, tkalců, skautíků (vlčat) a tapetářů. Prý účinně pomáhá při bolestech hlavy. A očividně ho má moc rád současný papež. Jinak by se nestal prvni hlavou cirkve (v její předlouhé historii), která si zvolila právě Františkovo jméno.
K Františkovým hlavním atributům patří ti ptáčci (kterým kázal), vlk (co se styděl) a dále také kříž, hrubé roucho s provazem, stigmata, seraf, lebka a zeměkoule.
A na závěr ještě jedna perlička. Svatý František spustil i jeden nádherný zvyk, kterému tady u nás v Čechách holdujeme rádi a odnepaměti. Jde o tradici betlémů. Byl to on, kdo v roce 1223 v Grecciu poprvé zrežíroval scénu o narození Ježíška. Přímo ve chlévě. Údajně i se živými zvířaty. Lidem se to natolik líbilo, že si pak začali stavět betlémy i doma…
Námět: Rok se svatými (Schindler a Schauber); obrázky a fotografie z filmů o sv. Františkovi - internet
