Malá, ale šikovná. Donedávna jsem o ní nevěděla, ale upozornila mě na ni jedna z mých čtenářek. Takže tenhle článek vznikl hlavně díky Jarce.
Vírgen de Suyapa /=vírchen de sujapa/ - Panenka Maria Suyapská. Patronka středoamerického Hondurasu, co dělá jen samé zázraky a díky tomu jí přiklepli vysokou šarži kapitánky v místních ozbrojených silách. Jak to? Prý pomohla ukončit tzv. „Fotbalovou válku“ mezi Salvadorem a Hondurasem v červenci 1969. Šlo vlastně o jednu dlouhou bitvu na společné hranici, která s malými přestávkami trvala 100 hodin. Mezi oběma státy totiž naprosto absurdně vyvrcholilo dlouhotrvající napětí. A tou poslední kapkou byl právě fotbalový zápas o postup na Mundial 1970. Panenka Maria Suyapská se v lítém boji opakovaně zjevovala svým krajanům a dodávala jim tak odvahy.
A jak to s Panenkou všechno začalo? Poslyšte dávný honduraský příběh…
Byl počátek února roku 1747 a rolník jménem Alejandro Colindres pracoval se svým malým synkem na kukuřičném poli v místě zvaném El Piligüin. Práce byla úmorná a otec se synkem se nestihli vrátit domů. Překvapila je noc. Rozhodli se, že přespí pod širákem. Lehli se jen tak na zem, stulili se k sobě a snažili se usnout. Ale táta Alejandro nemohl zabrat, protože ho něco strašně tlačilo do zad. A tak sáhl pod sebe, vytáhl otravnou věc a zahodil ji, kam nejdál to šlo. Když si po chvíli zase lehl, furt ho něco tlačilo. A tak to nechal být - už byla tma a on byl utahaný. Usnul. Ráno se jal zkoumat, na čem to vlastně spal. Zjistil, že ono „tlačítko“ je malá soška Panny Marie. S krásnou indiánskou tváří. Odnesl si ji domů a postavil na oltářík.
Dvacet let ji tam měl. Pak se rozkřiklo, že soška Panenky Marie čas od času dělá zázraky. Hlavně uzdravuje. Už po prvním zázraku začala rodina Colindresových dávat dohromady peníze na kapličku. V roce 1777 už stála ve vesnici Suyapa nedaleko Tegucigalpy. A jak šly roky, byla Virgencita /=virchensita - panenka/ čím dál tím populárnější. A tak kapličku přestavěli na kostel (vpravo).
V roce 1925 papež Pius XII. vyhlásil Virgen de Suyapa za patronku Hondurasu a přidělil jí svátek 3. února. V tento den, tedy i dnes, celý Honduras slaví.
A jak Virgencita vypadá? Jde o sošku z cedrového dřeva. Měří jen šest a půl centimetru a zřejmě je dílem lidového řezbáře (viz nahoře vpravo). Má nádhernou „andělskou“ tmavou tvářičku s indiánskými rysy. Rozpuštěné vlasy jí sahají po ramena. Oblečena je do starorůžové tuniky a pláštíku s hvězdami. Na hlavě má korunu. A protože je tak vážená, zasadili ji do masivního stříbrného a pozlaceného rámu. Dostala i aureolu.
Od padesátých let minulého století má Virgencita svou vlastní katedrálu (vpravo nahoře). Jenže se v Tegucigalpě šušká, že se v ní prý Panence nelíbí. Tu a tam se totiž sama vrátí do svého původního kostelíka. Jak to dělá, nikdo neví. Prostě malá, ale šikovná...
Zdroj : paní Jarka Lainesová (+ poděkování!); corazones.org; obrázky-internet
