Šárka Bayerová

Znala Drákulu a prošvihla upálení Mistra Jana Husa

14. 09. 2015 9:00:00
Ona pocházela z několika významných jihoslovanských a německých rodů, on byl Lucemburk s příměsí přemyslovské a polské krve. A přesto měli manželství vpravdě italské.

Druhá manželka Zikmunda Lucemburského byla z rodu Celjských, tedy německých hrabat z Celje v Dolním Štýrsku (dnes ve Slovinsku). Jmenovala se Barbora a jejím tatínkem byl Heřman II. z Celje. Právě on byl přes svou matku oním nositelem genů jihoslovanských - bosenských a chorvatských. Neboť jeho pradědečkem byl chorvatský král Štěpán Dragutin.

Pro naši story je důležitý fakt, že právě Heřman II. Celjský zachránil Zikmundovi život v roce 1396 v bitvě u Nikopole. Tehdy Turci, vedeni sultánem Bajezidem I., hnali křižácké vojsko složené z Francouzů, Uhrů, Němců, Benátčanů a Burgunďanů svinským krokem až do potupné porážky. A křižákům velel Zikmund Lucemburský, uherský král. Na ústupu mu šlo doslova o kejhák a ze šlamastyky ho dostal právě hrabě Celjský. Čímž se stal Zikmundovým oblíbencem. Pak mu ještě pomohl několikrát.a tím i bohatl. Prostě kompenzace za věrnost. No, a když Zikmunda v roce 1401 hrabě Celjský dokonce vytáhl z vězení, přišla odměna ve formě osobní. Král Zikmund se zasnoubil s jeho dcerou Barborou a udělal z Heřmana II. Celjského svého budoucího tchána.

Uherský král tím ale pomohl hlavně sobě. Byl totiž vdovcem už od roku 1395, kdy jeho žena Marie Uherská zemřela po nešťastném pádu z koně. Byla tehdy těhotná a čekal se dědic koruny. O to byla tragédie větší. Okolnosti, průběh a politický podtext Zikmundova prvního manželství byly složité a vzájemně provázané. V té době se to mlelo nejen v Uhrách, ale i v Polsku. K moci přišli také Anjouovci z Neapole. Nakonec byl Zikmund v roce 1387 korunován jako král uherský, tedy spoluvládce své ženy Marie, dcery Ludvíka I. z Anjou. Což byla de facto formalita, neboť Zikmund se rozhodl kralovat sám. A když ovdověl, dostal na to i patřičný glejt. Načež se mu zalíbil svobodný život, byl samé freje a do úřadů dosazoval své oblíbence. Uherské šlechtě se to moc nelíbilo, a tak ho zajali. Vinili ho z nemravného života, a že dává dobré posty cizákům. A právě tehdy osudově zasáhl budoucí tchán. Nabídl dcerku a pomocnou ruku. Aby se vidělo, že se král konečně usadil. Pročež se vznešený vlk nažral a koza zůstala celá...

Slavná svatba se konala v roce 1405. Zřejmě někdy koncem listopadu, protože už 6. prosince Barboru korunovali jako uherskou královnu. K tomu obdržela od Zikmunda rozsáhlé věnné statky. Zdá se, že začátky jejich manželství byly poměrně idylické. Barbora pomáhala i politicky, neboť zprostředkovala smír mezi manželem a polským králem. A jelikož manželům ležela na srdci turecká hrozba, rukou společnou obnovili (1408-1409) jeden starší srbský tajný řád, který měl bránit křesťanskou víru proti nevěřícím. Zikmund ho nazval Dračí řád a členství v něm bylo prestižní záležitostí. Při té příležitosti Zikmund počítal i s upevněním své královské moci. Jen tak namátkou členové řádu: Jindřich V., anglický král; Heřman z Celje, tchán; valašský kníže Vlad II. Dracul i jeho syn Vlad III. Dracula (jasně Drákula!), Alfonso V., král aragonský a neapolský; Čeněk z Vartemberka; Vytautas, litevský velkokníže; polský král Vladislav II. Jagello a další knížata a vévodové z Bavorska, Rakouska, Srbska a Bosny - dobře to měl ryšavec rozhozené...

A pak se v únoru roku 1409 narodila dcera Alžběta. Tehdy ještě nikdo netušil, že dítě první a jediné. Otec nenechal nic náhodě a už ve dvou letech jí přiklepl zajímavého ženicha. Byl totiž jeho poručníkem. Šlo o čtrnáctiletého synka vévody habsburského Albrechta, ze kterého se později stal druhý Habsburk na českém trůně. Alžbětu si totiž později skutečně vzal a po Zikmundově smrti zdědil několik královských korun. Jenže jednoho dne, na výpravě proti Turkům, chytil Albrecht úplavici a umřel u Komárna. Narození následníka, který byl už na cestě, se nedočkal. Za čtyři měsíce po jeho smrti přišel na svět Ladislav Pohrobek (1440). To jen tak na okraj, aby byly jasné souvislosti...

Zpět ke královně Barboře Celjské a do roku 1414. Na podzim ji totiž korunovali v Cáchách jako římskou královnu. Načež se Barbora zvědavě přesunula na nechvalně známý koncil do Kostnice. Prameny uvádějí, že tam setrvala až do června roku 1415 a poté se vrátila do Uher. Pročež konstatuji, že přišla o upálení Mistra Jana Husa...

V Uhrách Barbora zastupovala svého manželka jako regentka. Zřejmě blbě, nebo provedla něco jiného. Když se Zikmund počátkem roku 1419 vrátil, hned ji vyhnal a nesměla se ke dvoru vrátit. Možná v tom byly i nějaké pomluvy. Manželství se začalo sypat. Barbora s dcerou žily podle kronikářů doslova v bídě a mnohdy neměly co jíst. Na vánoce se konečně situace zklidnila. Údajně proto, že Barbora prosila královského manžela na kolenou a s ní i jejich malá dcera. Odpustil. Ale co? Možná nevěru, domnívají se historikové.

Upřímně řečeno v tomhle případě měl Zikmund sám máslo na hlavě, neboť se traduje, že byl v tomhle směru dost do větru. A hlavně, že měl techtle mechtle s královnou vdovou po našem Václavovi IV., krásnou Žofií Bavorskou, tedy svou švagrovou. Ta u něj a Barbory dokonce žila. Pak pobývali všichni v Čechách, jelikož se proslulá Liška ryšavá nechala korunovat ve svatovítské katedrále českým králem. V roce 1420 a klidně po porážce na Vítkově. Ač byli husité v plné zbroji a vítězili. Zikmund proti nim nasadil dokonce i svůj Dračí řád, jemuž lehce rozšířil program i na boj proti odpadlíkům od katolictví. To byl teda cynik...

A Barbora? V té době byla v Kutné Hoře, jelikož byli zase na kordy. Do Uher se ale manželé vrátili spolu. Hned následujícího roku 1422 provdali dceru Alžbětu za Albrechta Habsburského. Kristepane, bylo jí jen dvanáct...

V rodině byl jakž takž klid. Barbora se se Zikmundem dokonce účastnila sněmu v Lucku (Volyňská oblast), kde pomáhala s přesvědčováním polského krále, aby povolil litevskému Vytautasovi nosit královskou korunu. Neboť oba „chlapci“ byli členové Dračího řádu, tak je rovnal jejich šéf. Asi to Barboře šlo, protože k ní Zikmund opět pojal důvěru a ustanovil ji regentkou. Sám se jal se rajzovat po Německu a Itálii, kde si vymeldoval císařskou korunu. Následoval relativní manželský klid, dokonce i Barbořina korunovace římskou císařovnou. Poté se pár vydal do Čech. Pobývali v Praze, kde Barboře dali na hlavu i korunu českou. Při té příležitosti jí byly přiklepnuty věnné statky českých královen. Zikmund asi byl v dobrém rozmaru, neboť následně povýšil hrabata z Celje na knížata.

Ale zanedlouho byli Zikmund s Barborou zase v sobě. Tentokrát se štěkali o hrabství Gorice, které leželo zhruba na dnešní italsko-slovinské hranici. Barbora zastávala zájmy Celjských. Prostě sféry vlivu. Bylo to drsné. A do toho všeho ještě naše husitské války. Přišel rok 1437, Jan Roháč z Dubé a obléhání a dobytí hradu Sion.

Zikmundovi se přestávalo dařit. Poté, co nechal Jana Roháče z Dubé popravit, se znovu Čechy vzbouřily. I ti jedinci, co doposud drželi s ním. Král a císař totiž neplnil dohody, které uzavřel po bitvě u Lipan. Není divu, že se Zikmund pokusil vypařit zpět do Uher. Daleko nedojel. Jen do Znojma, protože měl velmi vážné problémy s otevřenou ránou na noze. Možná gangréna nebo rakovina. Zemřel 9. prosince roku 1437.

Barbora ovdověla ve vězení. Zikmund ji totiž těsně před svou smrtí nechal zavřít. Dokonce ji donutili podepsat, že se vzdává značného množství majetku. Možná za tím bylo údajné spiknutí s Čechy a zeť Albrecht, jak se usuzuje v poslední době. Barbora se totiž léta kamarádila s Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna a právě jemu a dalším českým pánům se Habsburk na trůně prostě nelíbil. Barbora svého zetě taky ráda neměla a lobbovala spolu s nimi za polského prince Kazimíra. Tyhle plány ale nevyšly. Proto musela Barbora trávit nějaký čas v polském exilu. Pak přesídlila do Čech a porůznu pobývala na svých statcích. A říká se, že jí velmi učarovala alchymie, kterou se sama zabývala...

Zikmunda přežila skoro o patnáct let. Zemřela 11. července roku 1451 v Mělníku. Na mor.

Vinou diplomata a historiografa Piccolominiho (a taky pozdějšího papeže Pia II.) se Barboře dostalo strašné pověsti. Přirovnával ji totiž k hříšné římské Messalině. Odtud plynou ony historické dohady o možné a opakované nevěře. Tyto informace pak nadšeně převzali další kronikáři a Barboru očerňovali dál. Byl to omyl, nebyl to omyl?

A na závěr něco příjemnějšího. Barbora byla velice půvabná a okouzlující. Prý měla krásnou postavu, dlouhé husté zlaté vlasy a nádhernou pleť s pikantními pihami. A tak k ní bylo umění daleko milejší než kronikáři. Je nanejvýš pravděpodobné, že se její zobrazení vyskytuje na několika oltářích jako kryptoportrét. Nejslavnější je oltář sv. Barbory (Mistr Francke) ve finském Kalanti. Tam je Barbora Celjská dokonce se svým otcem i Zikmundem, který má na hlavě svou charakteristickou kožešinovou čepici. S naprosto stejným účesem jako ve Finsku je Barbora také na nástěnných malbách v mariánské kapli v jihotyrolském Rifianu. Na veleslavném Gentském oltáři ji zase vymalovali jako ústřední postavu mezi svatými mučednicemi v „Klanění Beránku Božímu“. Barbořinu „momentku“ najdeme také v Richentalově kronice, což je vlastně reportáž z kostnického koncilu. A ve spisu Bellifortis je Barbora dokonce převlečená za bohyni Venuši.

No řeknu vám, úplná modelka...

Zvyšte článku karmu!
Autor: Šárka Bayerová | karma: 27.57 | přečteno: 1793 ×
Poslední články autora