V dávných dobách to šlo těžko. Emancipovat se. Přesto ale ženy něco vymyslely a nenápadně budovaly. A pak jim to církev zatrhla...
Už jste slyšeli o bekyních? Nejsou to jen můry. Proslavená bekyně mniška dostala jméno právě po těch originálních.
První bekyně se začaly objevovat na přelomu 12. a 13. století v oblasti dnešní Belgie a Nizozemí. Pak se hnutí rozšířilo do Francie, Německa a přišlo i k nám. Jednalo se o laická společenství zbožných žen ve městech. Především šlo o ženy neprovdané a vdovy, které toužily žít duchovním životem, ale do řehole nemohly či nechtěly. Nevázaly je žádné sliby. Sdružovaly se v tzv. beginážích, což byly převážně dvory nebo domy. Bekyně se věnovaly hlavně charitativní činnosti, pečovaly o nemocné, krmily hladové nebo zachraňovaly opuštěné děti. Samozřejmě se věnovaly i modlitbám, rozjímání a většinou žily v odříkání. Také se staraly o „svůj“ kostel, uklízely a praly kostelní roucha. Říká se, že begináže "vděčí" za svůj vznik křížovým výpravám. Ve společnosti bylo najednou hodně opuštěných žen…
A kde přišly bekyně (franc. béguines, vlámsky begijnen) ke svému jménu? Historikové mají dodnes několik variant. Možná ze jména kněze Lamberta le Begue, který založil v Lutychu tzv. „dům panen“. Nebo třeba podle původní barvy jejich hábitu - tmavě béžové (beige). Také se uvažuje, že jejich označení vzniklo ze starofrancouzského „béguer“ - mumlat (modlitby). Dalším kandidátem je vlámské „beggen“ - prosit o něco, žebrat. Neboť bekyně občas i žebraly. Ony samy ale v 17. století tvrdily, že se jmenují podle svaté Beggy, babičky Karla Martella. A v neposlední řadě je možné i odvození ze jména „albigenských“. Neboť ještě před bekyněmi se objevila mnohá laická duchovní společenství, jako jsou právě albigenští a valdenští, kteří vlastně - velmi zjednodušeně řečeno - vzešli z katarů. A nesmíme zapomenout ani na nové žebravé mnišské řády, tedy františkány a dominikány. Jejich mniši také svým způsobem ukazovali směr…
Bekyně byly volné. Mohly se vdát nebo prostě jen tak z begináže odejít. Většině ale společný život vyhovoval, jelikož s sebou nesl svobodu. Ženy, které se rozhodly tímto způsobem žít, totiž nezávisely na mužích ani na duchovních. Spolupracovaly a pozor - často si samy vydělávaly. A docela bohatly. Mnohdy se jejich původní nenápadná charitativní činnost (vyšívání, paličkování krajek, pěstování zeleniny a bylinek, tkaní, pečení chleba) rozrostla do takových rozměrů, že měly begináže problémy s cechy. Bekyně se staly naprosto soběstačnými a navíc jim ještě zbylo…
K hnutí se často připojovaly velmi vzdělané ženy, které uměly číst a psát a učily nejen děti, ale i své negramotné kolegyně. Vznikala dokonce bekyňská duchovní literatura v národních jazycích. Mechtilda z Magdeburgu psala německy (Tekoucí světlo božství) a veleslavná Markéta Porete, kterou upálili v Paříži roku 1310, zase tvořila ve starofrancouzské pikardštině (Zrcadlo prostých duší).
Mnohé bekyně byly velmi dobré počtářky, takže vedly účetnictví a řídily obchod, což begináže osamostatnilo ještě víc. A nesmím zapomenout na sponzory! Převažovaly ženy, jak jinak. Hlavně bohaté vdovy. Nebyla nouze ani o dárkyně královské. Bekyně dostávaly domy, usedlosti nebo dvory. Ty pak upravily pro své potřeby. Představená mívala vlastní domek a i mladší členky žily odděleně od starších. Takže jistá hierarchie tu byla. K beginážím většinou patřil kostel nebo kaple, zahrada, studna a hospodářské budovy. Některé begináže, jako například v Lovani, tvořily doslova malé město ve městě.
Takže není divu, že církev od samého počátku bekyně moc nemilovala. Nad touhle ženskou buňkou permanentně viselo podezření z kacířství. Inkvizice bděla. Vadilo jí všechno - že bekyně předávají evangelium v národních jazycích, že nosí hábit, i když nejsou jeptišky nebo že tvoří díla, která se neslučují s výkladem Písma. Ženy byly obviňovány, že v beginážích společně páchají necudnosti a že se spolčují s ďáblem. Především ale všem vadilo, že bekyně čile a s úspěchem provozují řemesla, obchodují a bohatnou. Jejich hnutí se probíralo na církevních koncilech. Někteří kněží se bekyní zastávali, jiní naopak. Situace se tu a tam vyhrotila natolik, že byly některé bekyně dokonce upáleny. První už počátkem třináctého století. Bekyňské výsady, svoboda a majetky pomalu mizely.
Nejvíc se do bekyní (a shodou okolností i do templářů) obul koncil ve Vienne v letech 1311-1312. S tím možná souvisí fakt, že se u žen konečně jednou inspirovali muži a na světě se objevili beghardi. Jak už to tak u chlapů bývá, projevovali se dost radikálně, čímž dali inkvizici zbraň do ruky. Načež beghardi i bekyně skončili v jednom pytli. A důvod? Církev konečně našla způsob, jak odklonit bekyňské majetky...
Od čtrnáctého století bekyňská společenství upadala a mizela. Držela se už jen v oblasti dnešní Belgie a Nizozemí. Jejich činnost se smrskla. Uvádí se, že v sedmnáctém století žilo v Bruselu asi tisíc bekyní. A těm následně francouzská revoluce zkonfiskovala to, co jim ještě zbylo. Přesto ale bylo v Belgii v roce 1939 evidováno patnáct begináží. Největší byla v Gentu, kde se její členky mimo klasickou charitativní práci živily paličkováním krajek.
A jak to bylo Čechách? Do husitských válek u nás fungovalo celkem 19 begináží. Především v Praze, ale také v Jindřichově Hradci a v Hradci Králové.
Co se Prahy týče, je známo, že charismatická kázání Mistra Jana Husa inspirovala mnoho žen a dodala jim kuráž. Tehdy v okolí Betlémské kaple vzniklo pět nových begináží. Jedna z nich fungovala až do roku 1538. V roce 1473 se o další centrum v Betlémské ulici zasloužila vdova Dorota Mydlářka, která bekyním odkázala dům. Na Novém městě pražském mělo společenství sídlo na dnešním Náměstí Republiky. A na Hradčanech v místě dnešního Schwarzenberského paláce. Tam totiž kdysi stávaly tři domy, z nichž jeden zdědila vdova Kateřina Kaplířová ze Sulevic a založila tam begináž s dvanácti členkami.
V Jindřichově Hradci byla mecenáškou manželka Jindřicha IV. z Hradce Anna z Münsterberku. V rámci františkánského kláštera nechala v druhé polovině patnáctého století zbudovat tzv. „klášteříček“. Špitální budovu, kde se bekyně staraly hlavně o malomocné. A další přivdaná k pánům z Hradce, Kateřina z Monfortu - zřejmě i ona tíhla k bekyním, jak naznačuje její portrét - také přispěla. Nechala postavit krytou spojovací chodbu mezi klášteříčkem a kostelem sv. Kateřiny. Špitál fungoval až do roku 1598, kdy z něj udělali vdovské sídlo. No a dnes v klášteře a v klášteříčku sídlí Okresní soud...
Takové tedy byly bekyně. Odvážné a činorodé ženy, které dojely na svou středověkou samostatnost…
